Jsem zdravá jako ryba. Alespoň doufám, takže na téma Nemoc toho o sobě moc napsat nemůžu. Naštěstí. Zřejmě mám rodově tuhý kořínek, jak se říká. Momentálně mě sice sužuje rýma, ale to přece nestojí za řeč.

Ale i tak můj život poznamenala nemoc, která mě dodnes bolí. Nemoc, která mě předčasně a úplně zbytečně připravila o tátu. Bylo mu padesát devět let, když zemřel na cirhózu jater. Paradoxní je, že takřka nepil alkohol a jako voják z povolání byl pod pravidelnou lékařskou kontrolou. Dodnes je mi tedy záhadou, jak mohlo lékařům uniknout, že má žloutenku. Nemoc, která se dá (alespoň podle mého laického pohledu) snadno diagnostikovat při odběru krve, kterých absolvoval X.

Správnou diagnózu určili bohužel pozdě. Při pitvě. Mámu taťkova smrt úplně zlomila a myslím, že se s tím nevyrovnala dodnes, ačkoliv je to už sedmnáct let.

Teď už s tím nic nenadělám, ale stále i po tolika letech bolí, že vinou nějakého flinka musel tak předčasně odejít ze světa.

Reklama