Čas od času si zajdu na manikúru do jednoho pražského salonu. Je malý, dělají jenom manikúru, jsou tam na to tři děvčata. Jen si zavoláte a oni vás objednají, většinou ze dne na den, což mi vyhovuje. Když si výslovně nepřejete, ke které manikérce chcete jít, objedná si vás ta, která má volné okýnko.

Poprvé jsem v salonu byla asi před rokem. S nehty jsem byla spokojená, s manikérkou taky. Trochu jsem měla obavy, co si s ní budu celou tu hodinu povídat. Vždycky mám takový divný pocit, když jdu třeba k nové pedikérce nebo kadeřnici. Je to pro mě skoro tak intimní, jako když jsem u lékaře. Naštěstí se mě ujala příjemná studentka Petra, která si hodinami v salonu přivydělávala na studium zemědělské fakulty. Žádné trapné ticho nenastalo, nedávno jsem sama dostudovala, takže bylo o čem mluvit.

Zatímco pracovala, prohlédla jsem si dobře i další dvě manikérky, jedna působila podobně neformálně jako ta „moje“, ale třetí slečna, to byl úplně jiný kalibr. Slovenka, na první pohled krásná žena. Oblečená celá v bílém působila trochu jako sestřička nebo lékařka, a když pracovala na rukou svojí klientky, vypadala trochu, jako by prováděla složitý chirurgický úkon. Okamžitě mě napadlo: Ta tedy určitě nemá o zákaznice nouzi - a možná ani o zákazníky. A taky jsem si ji v duchu překřtila na Kudlanku. Prostě mě to hned napadlo...
Sama jsem u ní ale nikdy nebyla.

Když se přiblížil termín bratrancovy svatby a můj muž se s lehce samolibou pečlivostí připravoval, aby jako svědek důstojně reprezentoval (mám pocit, že ženich tomu tolik času rozhodně nevěnoval), objednala jsem ho i na tu manikúru. Šel rád.

Kudlanka v akci

pedikuraMěli jsme ten den sraz nedaleko onoho salonu, protože jsme ještě jeli na nákupy. Čekala jsem chvíli na něj venku, ale dovnitř jsem samozřejmě nešla, jak by to vypadalo, kdybych si ho šla „vyzvednout“ jako nějakého malého školáka? Ovšem napjatá jsem byla. Co bude říkat?

Vyšel ven a až na protější chodník svítil jeho široký úsměv. Políbil mě jako za mlada, rozšafně nasedl do vozu, vyjeli jsme a rozpovídal se: „Připadal jsem si tam trochu jako na nějakém výslechu, pořád se mě na něco vyptávala!“ (potutelný úsměv)
Já na to, že to je normální, a zeptala jsem se: „A u které si byl? U blondýnky, u černovlásky, nebo u Slovenky?“
„U Jovanky,“
(další potutelný úsměv)
„Ahá,“ já na to, „tak to se ti to patrně líbilo.“ (“nenápadně“ pátravě)
„Vždyť povídám, trochu jako výslech. Co dělám, kam jdeme na tu svatbu, kde bydlíme...“
To mě trochu zarazilo. „Proč se ptala na bydlení, prosim tě?“
„No,“
(již třetí (!!!) potutelný úsměv), „ona říkala, že bydlí tady nedaleko, a prý dělá doma pedikúru, tak kdybych chtěl zajít...“

Mně jako by se v hlavě rozsvítil červený vykřičník (teď už konečně vím, jak asi vypadá Řepkův blikanec - přesně takhle!) Představila jsem si tu dokonale upravenou „Sloveňu“ a radši jsem zavedla řeč jinam, protože bychom se jinak určitě pohádali.

V hlavě mi to ale zůstalo a vyprávěla jsem to hned na druhý den v práci. Reakce byly různé. Některé kolegyně se smály, až se za břicha popadaly, prý pedikúru doma, že to je jasné, že ho chtěla ta vychytralá naplavenina ze Slovenska normálně odtáhnout k sobě a tam ho pod záminkou ošetření nohou dostat z kalhot a... Radši nedomýšlet! Další říkaly, že si třeba chtěla jenom doma přivydělat, aby nemusela platit v tom salonu pronájem... že za tím nic být nemusí.

No a já doufám, že to nikdy nebudu muset zjišťovat... Co myslíte vy?

Pozn. red.: Za zaslaný námět děkujeme čtenářce Multistradě.

Reklama