Vážená redakce,
pocházím z početné rodiny, proto nás bylo u stolu vždy hodně - 6 lidiček. Pak jsem se vdala a měla tři dcery, opět početná rodina. Občas jsme měli navíc moji babičku, to když se nám ji podařilo přemluvit.
 
Jak čas běžel, lidí u stolu přibývalo, vdala se dcera a brzy měla syna. Najednou ovšem přišla doba, kdy dcery opustily domov a zůstali jsme sami s manželem. Nebylo to radostné, ale snažili jsme se překonat stesk, na památku jsme se samospouští vyfotili a dělali si legraci. V posledních letech s námi tráví Vánoce moje maminka a s dětmi si zavoláme. Jsou všechny dosti daleko, pomáhá nám internet a mobilní telefon.
 
Já sama jsem byla svědkem toho, kdy jedna naše klientka ve věku 50 let volala dceři a prosila ji, ať ji vezme z našeho zařízení, kde trvale žije, k sobě domů. Nevadilo by jí, ani kdyby měla spát na podlaze. Dceru však nepřesvěčila. Věřte mi, že to není pěkný zážitek. Je dost lidí, kteří tráví život v různých zařízeních, jako jsou domovy důchodců a ústavy sociální péče, ve kterém pracuji. Přimlouvám se za ně u jejich rodin. Alespoň na pár hodin jim dopřejte rodinnou pohodu a zahrňte je láskou. Zaslouží si to.

Nechat dědu nebo babičku na svátky v ústavu, to je tedy humus. Za zdmi domovů důchodců se asi vůbec odehrávají story, nad kterými by normálnímu slušnému člověku zůstával rozum stát... Věřím, že byste mohla ještě hodně vyprávět a že by nám z toho pěkně u srdce nebylo.
Reklama