Ahojky,
ani nevím, proč jsem se zrovna rozhodla reagovat na tuto výzvu, psát o přítelkyni nebo o přátelství. Nikam zvlášť nepíši, na nic si nestěžuji, s nikým se moc nekamarádím a  vlastně ani žádnou "přítelkyni" nemám.

Vdávala jsem se už v osmnácti, v necelých devatenácti jsem již měla malého kluka, začala jsem chodit dál do školy a až po ukončení jsme měli holčičku.

Manžela mám o dvanáct let staršího, takže to byl nejenom můj první milenec, ale od té doby i jediná přítelkyně naslouchačka. Takhle to vypadá, jako kdybych prošla tím 25letým manželstvím úplně bez mráčků, ale tak to není...

Také bylo období, kdy jedna "přítelkyně" (to jsem se poprvé spálila), začala mého manžela odpoutávat od nás (bylo to v době, kdy jsem ještě chodila do školy), pořád mu v práci nosila co upekla, čekala na něj i po práci, a dost bych řekla, že mu nadbíhala...

Ale jiná "přítelkyně" mi to zavolala, no a já jsem tenkrát reagovala tak, že jsem počkala také po práci a docela jsem se na ni vrhla. Bojovala jsem o svého muže jako "lev" - jsem i v tomto znamení narozená, tak proč ne.

Do dneška toho vůbec nelituji, že jsem o něj zabojovala, totiž tato paní, se nejenom rozvedla, mému muži dala pokoj, ale od té doby, co jsem slyšela, už nikdy jinou známost neměla, jenom samé ženáče, žádný vztah už nevytvořila, takže mi jí je vlastně i líto.

My jsme pak měli asi po roce holčičku, s tou jsem doufám  také "přítelkyně". Teď už náš kluk v červnu promoval a dcera maturovala. Takže to je asi o mém celoživotním přátelství - vlastně s mužem, přítelem, se kterým jdu celým svým životem.

Mějte hezký den, jako já, že jsem se vlastně s někým o své radosti z přátelství, i když úplně jiném, než jste chtěli vědět, podělila.


 

 

Reklama