baby

Moje kamarádka to se svou matkou nemá zrovna jednoduché. Když Renata zjistila, že je těhotná, měla z toho radost, těšila se, ale zda to bude holčička, či chlapeček neřešila. Ne stejný přístup k tomu však měla její matka. 

„Doufám, že to nebude kluk!“

Tak takhle se k těhotenství své jediné dcery postavila. Ale nebyla v tom žádná nadsázka, myslela to zcela vážně. Zvláštní je, že Renata už jednoho syna má z předchozího manželství, a toho má její matka ráda. O dalšího kluka ale zjevně nestála...

Kdyby se matčina prosba neopakovala, možná by to Renata přešla, jenže ona o tom mluvila stále dokola. Bylo jí úplně jedno, jaká jsou přání její dcery, jaké z toho musí mít pocity.

A narodil se chlapeček!

Renata porodila chlapce, jak si sama nejvíc přála. Měla radost, že syn Tomáš bude mít kámoše.

Vztah Renatiny matky k druhému vnukovi nebyl ze začátku zrovna nejlepší. Přehlížela ho a věnovala se vždy Tomášovi. Po čase se to ale malinko srovnalo. Jenže Renata se dozvěděla další věci, které jsou nepochopitelné asi pro každého. Když se mladší syn Lukáš narodil, její matka za ní nechtěla jít ani do porodnice!

„Ne, já tam nejdu, měla to být holka! Zas další chlap!“

Narodil se jí totiž syn, ne vnučka, jak si přála ona!

Zase je všechno špatně!

Vím, že Renatina matka má jakousi averzi k mužům, ale copak je normální, aby dokázala před dalšími lidmi říci, že to nebylo tak, jak si přála ona? Že ONA chtěla holku, ne kluka, že je to, jak s oblibou říká, zase všechno špatně?

Divím se Renatě, že je schopna se svou matku ještě vídat, já bych na to asi neměla! Co vy, dokázali byste něco podobného od vlastní matky akceptovat?

Reklama