Matky, které odloží své novorozené děti do babyboxů, většina lidí kritizuje. Málokdo dokáže pochopit, jak může žena opustit to nejcennější, co ve svém životě má. Potomka. Jednou z mála, které to chápou, je dvaadvacetiletá Alice. I ona před rokem zvažovala, že se svého syna vzdá.  

Vyrostla v dětském domově, takže když z něj v dospělosti odcházela, nebyl nikdo, kdo by jí v začátcích pomohl. „Nemám žádnou rodinu. Moje matka už dávno zemřela, otec byl neznámý. A já po něm nikdy nepátrala. Takže jsem najednou byla úplně sama. Divný pocit. Ale našla jsem si práci a ubytovnu. Půl roku vše fungovalo skvěle. Přítel, kterého jsem znala ještě z děcáku, se ke mně nastěhoval a já si malovala, jak si jednou pořídíme vlastní byt. A snad i rodinu. Jenže on se chytil divné party. Začal pít a hrát automaty. A nakonec přišel i o práci,“ vypráví Alice.

baby

Začít znovu už nebylo tak snadné

Když zjistila, že jí bere peníze, došla jí trpělivost. Rozešla se s ním a on se odstěhoval. Jenže aby toho nebylo málo, dostala i ona v práci výpověď. Zkrátka snižování stavů. „Říkala jsem si, že si zkrátka najdu novou práci. Nějak se z toho všeho vyhrabu a začnu znovu. Chodila jsem zatím na různé brigády, uklízet a tak. Jenže pak přišel šok,“ vzpomíná na chvíli, kdy zjistila, že je těhotná.

„Vůbec jsem netušila, co dělat. Přemýšlela jsem i nad potratem, ale ve čtvrtém měsíci těhotenství? A stejně bych to asi nedokázala, zabít ho. První týden jsem probrečela beznadějí – nastávající matka bez chlapa, peněž i práce a na ubytovně! svěřuje se se svými pocity. Jen jediné věděla. Za jeho otcem rozhodně nepůjde. Párkrát ho potkala, a ani ji nepoznal, jak byl opilý. Pak si vzpomněla na jinou možnost babybox.

Chtěla mu dopřát bezstarostný život

„Říkala jsem si, že ten malý si nezaslouží vyrůstat na ubytovně s matkou bez peněz. Uživila jsem sotva sebe! Tak mu zkrátka dopřeju, aby měl rodinu, která se o něj postará. Bez ohledu na to, jak moc mě to bude bolet,“ přiznává Alice, ve které se začínaly probouzet mateřské pudy. I tak se ale vypravila k nejbližšímu babyboxu. Chtěla se na tu chvíli připravit, promyslet, jak to udělá.

„Jenže u toho zařízení na mě všechno padlo a já se hrozně rozplakala. Musela jsem odejít, než si toho někdo všimne. Bylo mi hrozně. Naštěstí jsem cestou domů potkala bývalou kolegyni. Když mě viděla, zatáhla mě do kavárny a já se jí se vším svěřila. Hrozně se mi v té chvíli ulevilo,“ popisuje setkání, které jí změnilo život. Z bývalé kolegyně se totiž stal její strážný anděl, jak jí dnes říká.

Z bývalé kolegyně se stala součástí její rodiny

„Nabídla mi, že mi pomůže. Žije prý sama a brzy jde do důchodu. Děti bydlí daleko a moc často za ní nejezdí. Tak se alespoň ve svém velkém bytě nebude cítit osaměle. A až budu mít peníze, můžu jí to postupně vrátit. Nevěřila jsem vlastním uším,“ vypráví Alice, která nabídku neodmítla. I když jí celá situace připadala absurdní a neuvěřitelná. A tak ji nakonec jen objala a rozplakala se úlevou.

Dnes je Patrikovi necelý rok. Alice s ním stále žije u hodné „tety“, která je bere spíše jako dceru a vnouče. A skvěle spolu vycházejí. „Ona je zlatý člověk, teď už vlastně součást mé rodiny. Vůbec si nedokážu představit, co by se stalo, kdybych ji tehdy nepotkala. Snad jí to jednou všechno splatím. A rozhodně neodsuzuji matky, které dají své dítě do babyboxu. Ne každá má takové štěstí, jaké potkalo mě,“ dodává Alice.

Čtěte také:

Reklama