Dobré odpoledne,


dnešní téma je mi velmi  blízké, proto nemohu jinak než reagovat také. Mým životním snem, už od školních lavice, bylo stát se učitelkou na základní škole. Z tohoto záměru, dříve bohužel, dnes BOHUDÍK, sešlo a moje kroky se ubraly naprosto jiným směrem. 


Pracuji ve speciálním zařízení pro děti převážně tělesně postižené, ale našimi klientíky jsou i více či méně mentálně postižení, dále žáci se smyslovými vadami a samozřejmě i kombinovaná postižení.  Spektrum a míra postižení jsou opravdu široké, stejně tak jako potřeby našich dětí.

Jsme vzdělávací instituce, která se jim snaží dát nejenom co největší vzdělání, ale také připravenost do života, snažíme se nepěstovat „skleníkové kytičky“, které se po vypuštění z našeho zařízení budou jenom velmi těžko začleňovat mezi běžnou, jak se však často mylně uvádí „normální“ populaci.

Naši snahou je, aby tedy měli nejenom co nejvyšší možné vzdělání, samozřejmě úměrné jejich možnostem, ale aby zvládali v co největší míře běžné denní činnosti, sebeobsluhu, aby byli co nejvíce soběstační a co nejlépe  zařaditelní, nejen pracovně, ale i společensky.



V tomto zařízení pracuji již deset let jako fyzioterapeut. Tedy mou snahou je zajistit co největší hybnost a pohyblivost, ale moje práce zasahuje i do ostatních složek rehabilitace, ačkoli jde spíše o habilitace a edukaci (výchova  a učení, protože to probíhá poprvé) než o rehabilitaci (opětovné učení, např. u dospělých po postižení).

Nebudu tady kničet, jak moc náročná práce to je, chci jenom popsat, jak moc mě to těší. Děti jsou naprosto stejná zlatíčka, stejní lumpové jako ty ostatní, které mají to štěstíčko a nic je nepostihlo. Skutečně jsou v mnohém těm zdravým podobní, jenom v něčem potřebují pomoci, oporu, delší časový prostor.

Pokud budeme chtít za ně konat činnosti, které jsou k jejich věku a schopnostem adekvátní, třeba jen pro to, aby to bylo „lepší“, rychlejší“ – nevedeme je nikam vpřed, naopak stagnují na místě, a co hůř, jejich sebevědomí tím snižujeme.


Jak už bylo dnes uvedeno v jednom článku, na sportovním poli jsou nám téměř rovni, proto je v tom podporujme. Já osobně jsem sportovec odmalička a abych mohla vést nejenom zdravé, malé sportovce, ale i ty s určitým postižením, vystudovala jsem i na vysoké škole obor Sport zdravotně postižených, protože v tomto směru vidím ohromnou cestu komunikace.


A teď už musím jít, odpolední klientela klepe berlí na dveře.

 

Ifka


Někdy je nakonec dobré nestat se tím, co jste si vysnila. Myslím, že mezi těmi "lumpy" jste se našla.


editorka Mira
Věnuje se někdo, koho znáte postiženým tak jako Ifka?

Téma na pondělí:
Zdravotně postižení
Máte ve svém okolí zdravotně postiženého?
Jak vnímáte tyto lidi?
Existuje něco, co vám na nich vadí?
Jsou diskriminováni?
Znáte příklady jejich integrace do společnosti?
Podílíte se na pomoci zdravotně postiženým a jak?

Víte, jaké mají životní náklady a jestli jsou postačující?

Napište nám a my ty nejzajímavější příspěvky odměníme dárečky!
redakce@zena-in.cz

Reklama