Bulvár

Chtěla jsem být učitelkou. Díkybohu nejsem!

Dobré odpoledne,


dnešní téma je mi velmi  blízké, proto nemohu jinak než reagovat také. Mým životním snem, už od školních lavice, bylo stát se učitelkou na základní škole. Z tohoto záměru, dříve bohužel, dnes BOHUDÍK, sešlo a moje kroky se ubraly naprosto jiným směrem. 


Pracuji ve speciálním zařízení pro děti převážně tělesně postižené, ale našimi klientíky jsou i více či méně mentálně postižení, dále žáci se smyslovými vadami a samozřejmě i kombinovaná postižení.  Spektrum a míra postižení jsou opravdu široké, stejně tak jako potřeby našich dětí.

Jsme vzdělávací instituce, která se jim snaží dát nejenom co největší vzdělání, ale také připravenost do života, snažíme se nepěstovat „skleníkové kytičky“, které se po vypuštění z našeho zařízení budou jenom velmi těžko začleňovat mezi běžnou, jak se však často mylně uvádí „normální“ populaci.

Naši snahou je, aby tedy měli nejenom co nejvyšší možné vzdělání, samozřejmě úměrné jejich možnostem, ale aby zvládali v co největší míře běžné denní činnosti, sebeobsluhu, aby byli co nejvíce soběstační a co nejlépe  zařaditelní, nejen pracovně, ale i společensky.



V tomto zařízení pracuji již deset let jako fyzioterapeut. Tedy mou snahou je zajistit co největší hybnost a pohyblivost, ale moje práce zasahuje i do ostatních složek rehabilitace, ačkoli jde spíše o habilitace a edukaci (výchova  a učení, protože to probíhá poprvé) než o rehabilitaci (opětovné učení, např. u dospělých po postižení).

Nebudu tady kničet, jak moc náročná práce to je, chci jenom popsat, jak moc mě to těší. Děti jsou naprosto stejná zlatíčka, stejní lumpové jako ty ostatní, které mají to štěstíčko a nic je nepostihlo. Skutečně jsou v mnohém těm zdravým podobní, jenom v něčem potřebují pomoci, oporu, delší časový prostor.

Pokud budeme chtít za ně konat činnosti, které jsou k jejich věku a schopnostem adekvátní, třeba jen pro to, aby to bylo „lepší“, rychlejší“ – nevedeme je nikam vpřed, naopak stagnují na místě, a co hůř, jejich sebevědomí tím snižujeme.


Jak už bylo dnes uvedeno v jednom článku, na sportovním poli jsou nám téměř rovni, proto je v tom podporujme. Já osobně jsem sportovec odmalička a abych mohla vést nejenom zdravé, malé sportovce, ale i ty s určitým postižením, vystudovala jsem i na vysoké škole obor Sport zdravotně postižených, protože v tomto směru vidím ohromnou cestu komunikace.


A teď už musím jít, odpolední klientela klepe berlí na dveře.

 

Ifka


Někdy je nakonec dobré nestat se tím, co jste si vysnila. Myslím, že mezi těmi "lumpy" jste se našla.


editorka Mira
Věnuje se někdo, koho znáte postiženým tak jako Ifka?

Téma na pondělí:
Zdravotně postižení
Máte ve svém okolí zdravotně postiženého?
Jak vnímáte tyto lidi?
Existuje něco, co vám na nich vadí?
Jsou diskriminováni?
Znáte příklady jejich integrace do společnosti?
Podílíte se na pomoci zdravotně postiženým a jak?

Víte, jaké mají životní náklady a jestli jsou postačující?

Napište nám a my ty nejzajímavější příspěvky odměníme dárečky!
redakce@zena-in.cz

   
21.11.2005 - Společnost - autor: Míra Šindrbalová

Komentáře:

  1. [9] MartinaC [*]

    hezky napsany

    superkarma: 0 06.08.2006, 15:32:45
  2. [8] hanca20 [*]

    Já zase učitelkou díky Bohu jsem. Už dvacet let pracuji se zdravotně postiženými. Nejdříve jsem pracovala jako vychovatelka v Ústavu pro mentálně postižené. Potom jsem přešla do pomocné třídy zvláštní školy, musela jsem si dodělat vysokoškolské vzdělání a momentálně učím v druhé třídě zvláštní školy. Máme tam děti s kombinovanými vadami, tzn. vozíčkáře i děti se smyslovými vadami. Moje práce mě uspokojuje, vidím v ní velký smysl a je pro mne přínosem. Jak malé jsou mé problémy, když je porovnám s problémy mých dětí a jejich rodičů! Nikdy jsem nelitovala, že něco takového dělám a tuto práci bych nevyměnila ani za nic.
    Pro potěchu duše uvedu citát od Josefa Čapka, který jsem napsala do své diplomky:
    "Kulhavý poutník, jakkoli jde životem o něco hůře a pomaleji, nežli jiní, právě díky své vrozené vadě pociťuje věci života a světa hlouběji a silněji".

    superkarma: 0 21.11.2005, 17:29:19
  3. [6] Ifi [*]

    mirrea: jdu na něj kouknout

    superkarma: 0 21.11.2005, 15:54:26
  4. avatar
    [5] mirrea [*]

    Ifi: moc děkuji za povídání napsala jsem ti vzkaz

    superkarma: 0 21.11.2005, 15:43:37
  5. [4] Ifi [*]

    Kamélietka: nepotřebuji obdiv, nepsala jsem to pro svoje ego, nechci být obdivovaná (stejně jako jsem do článku nepsala, že jsem spoustou lidí odsuzovaná a nepochopená), není na tom nic. Jenom otevřít oči a srdce a jde to samo. Nejhorší je první krok. Když jsem nastoupila do zaměstnání, byla jsem nezkušená a hrozně jsem chtěla spasit svět a pomáhat. Obzvláště jednomu, tehdy 17ti letému studentovi, neustále jsem mu nabízela s tím a oním pomoc, až se naštval a řekl mi: "nech mě žít, až něco budu potřebovat, řeknu si sám". Já se neurazila a on se mne tehdy takto drsně "zbavil". Dodnes jsou znás výborní přátelé, kteří se naší převýchově vysmívají...............a je to už deset let

    superkarma: 0 21.11.2005, 15:36:08
  6. [3] Ifi [*]

    Enya: tož vítej do klubu budeš-li jednou"kolegyně". Stále je nás málo. Krom "svého" zaměstnání ještě pracuji jako pedagog na VOŠ a připravuji budoucí pracovníky s postiženými, takže si je i "vychovávám". Obzvlášť arteterapie se mi při studiu na VŠ líbila. Tak ať Ti studium jde

    superkarma: 0 21.11.2005, 15:30:51
  7. avatar
    [1] Enya [*]

    já bych se jednou v budoucnosti chtěla věnovat muzikoterapii,arteterapii nebo canisterapii (léčba se psem) Studuju VŠ a moc bych později v nějakém takovém zařízení chtěla pracovat

    superkarma: 0 21.11.2005, 14:57:09

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme