Pokusím se i já napsat, jak hudba prolíná můj život. Už ve dvou letech jsem prý říkala, že budu „pěvačkou". Na všech školkových a školních besídkách jsem vždy měla sólo, vyhrála jsem i pár soutěží. Doma jsme zpívala celá rodina i vícehlasně. Ale hlavně jsme zpívali nenuceně, s chutí a měli jsme radost, jak nám to krásně zní. Bohužel tatínek souzněl i s jinou paní než s maminkou, tak se u nás taková ta pohoda vytratila.

V té době jsem už chodila na střední, zpívala ve třech sborech a začala zpívat v křesťanské folkové kapele. Já, bezvěrec. Dopadlo to katastrofálně. Zpívat: On je víc než příčinou... mi prostě nešlo přes pusu. Ale každá zkušenost je zkušenost. A někdy jsem zase o Bohu zpívala se slzami v očích. V souvislosti  s dnešním výročím: Nikdy nezapomenu, jak jsem se po shlédnutí těch otřesných záběrů rozhodovala, jestli jít do sboru, nebo dál sledovat televizi. Ale měli jsme před koncertem, tak jsem utíkala na autobus a celou cestu jsem o tom přemýšlela.

Protože většina zpěváků přicházela do sboru přímo ze zaměstnání, skoro nikdo o dění v USA nevěděl. A taky tomu nikdo nevěřil. Až když na poslední chvíli přišel sbormistr a řekl: Vážení, dnes dopilujeme Novosvětskou od Dvořáka, ve Státech se stalo neštěstí. Veliký Bože náš, shlédni z výšin svých... Tak krásně jsme to už nikdy nezazpívali a brečeli jsme.

Dodnes zpívám moc ráda. Moje dcera uměla ve svých dvou letech 32 písniček, ale tvrdí, že bude paní doktorka a bude léčit děti. Tak uvidíme.
Ami30


Tak Ami30 to stihla! Tohle je za těch 120 bodů a moc hezké k tomu. Hlavně to, jak lidé zpívají, když jsou pohnuti. Díky za příspěvek.

Reklama