Dosti dlouho jsem byla přesvědčená, že se stanu lékařkou. Nijak jsem nebrala v úvahu, že mám vážnou zrakovou vadu a tato cesta je pro mě zcela nereálná. Jako dítě jsem „neslyšela" slova nejde to", nemůžeš".... tak si se mnou rodiče užívali i po jiných stránkách.
 
Lékařka ze mě pochopitelně není, ale došla jsem k cíli velmi podobnému - pracuji jako fyzioterapeutka. Byla to cesta značně trnitá a zamýšlím-li se nad ní, zdaleka si nejsem jistá, zda bych se i dnes odhodlala vykročit po ní znovu.
 
Svou práci mám velmi ráda, avšak v podobě, kterou jsem ji nucena ve stávajícím zdravotním systému vykonávat, mě příliš nenaplňuje - hon za výkony, nedostatek času na pacienty, nezohlednění propojení psychické a fyzické stránky....
 
Trápí mě pocit, že mám svázané ruce a nemůžu dát lidem to, čeho bych byla schopna. Sním tedy znovu, tentokrát sen o vlastní praxi, a snažím se, aby nešlo vždy jen o sen :-) Bude to však cesta dlouhá, zatím splácíme s manželem půjčku na bydlení, kde časem bude, pevně věřím, i má praxe. Tu bych ráda zaměřila nejen na všeobecnou" fyzioterapii, ale především na rehabilitaci sportem, které se u nás doposud takřka neužívá.
 
Kitt
Kéž by se vám to povedlo! Lidí, kteří se dokážou podívat na člověka po fyzické a duševní stránce současně, je u nás opravdu nedostatek.
Reklama