Můj nesplněný dětský sen a moje největší křivda, kterou jsem v sobě nesla ještě dlouho a řekla bych, že ten pocit ve mně pořád někde hlodá, byla panenka Barbie.

Několik let jsem si nepřála nic jiného než panenku Barbie záchranářku. Měla červené plavky s logem, jaké nosili záchranářky z Pobřežní hlídky. Měla i plovák, delfína a kloubové nohy. Přála jsem si jí k Vánocům, k svátku, k narozeninám. Rok co rok.

Odmítala jsem například nosit nové boty. Přece jsem řekla, že nechci a nepotřebuju žádný boty. Že CHCI tu barbínu.

Jenže rodiče pro mě moc pochopení neměli. Rozhodli se zřejmě mě za něco vytrestat. Přišly Vánoce roku 1996 a já pod stromečkem nadšeně a plna očekávání rozbalovala tajemnou krabici a v ní... "Nějakej blbej robot." Zatímco o rok starší sestra dostala mou vysněnou záchranářku.

Tu noc jsem tajně brečela do polštáře. Se sestrou ani rodiči jsem dlouho nemluvila. Pak jsem sice mluvit začala, ale to pořád neznamená, že jsem jim tu křivdu odpustila. Pořád tajně doufám, i když se tomu teď směju, že se mi někdy třeba omluví. Nikdy jsem nepřišla na to, co je vedlo k tomuto tahu.

Denča

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

A o čem jste jako malé děti snily vy a nesplnilo se vám? Napište nám svůj příběh! Adresu už jistě všechny znáte:

redakce@zena-in.cz

Došlé příspěvky budeme v průběhu celého dne zveřejňovat a nakonec vybereme jeden, jehož autorku odměníme sladkým balíčkem plným čokolády.

Reklama