Reklama


Krásný den přeji a hezký nastávající prodloužený víkend.

Když slyším slovo stěhování, ježí se mi vlasy na hlavě.
Ono se říká, že je lepší vyhořet, ale v žádném případě ne.

Narodila jsem se v Chomutově, kde jsem bydlela s rodiči do 5 let.
Otec měnil zaměstnání, byt byl podnikový, a tak do doby, než dostane byt od dalšího podniku, jsme jej museli opustit. Prozatím našel podnájem, kde jsem začala chodit do 1 třídy.
V pololetí dostal byt 2+1, a tak jsme se stěhovali. Ovšem moje matka byla nespokojena, že je byt velký.
Sehnala výměnu do 1+1, což já dodnes nemohu pochopit.
Opět jsme se stěhovali.
Když jsem měla jít do 3. ročníku učení, matka si usmyslela a sehnala výměnu bytu do Prahy.
Byt byl o jedné místnosti 4. kategorie, ale bydlela v Praze. Byla jsem nešťastná, ovšem co jsem mohla dělat, nic.

V Praze jsem si zvykala dlouho, ale zvykla.
Po 2 letech jsem se vdávala a stěhovala k manželovým rodičům do 3+1. Uplynuly nějaké roky, rozvedli jsme se a já se stěhovala do 1+1 se dvěma dětmi.


Opět uplynula nějaká doba a já se znovu provdala a vyměnila byt za 3+1.

Děti odrostly, odstěhovaly se a je to skoro 4 roky, co jsme byt vyměnili za dvougarsoniéru, kde doufám již dožijeme.

Jediné stěhování, které bych ještě brala, by bylo do svého domečku, protože Praha mi k srdci nepřirostla. Miluji venkov.
Pokud dobře počítám bylo by to 9. stěhování a jediné, které bych brala s velikou radostí.
Je to moje touha, přání, které se mi již nevyplní.

Zdraví Věrulinka


Milá Věrulinko,
jestli je ta dvougarsoniéra v Praze, tak by se možná našel nějaký zájemce, který by ji s vámi vyměnil za domeček na venkově.
Jestli je to vaše celoživotní přání, možná by se vám mohlo vyplnit...
Nevzdávejte to.
Z celého srdce vám přeji, aby pro vás byla devítka šťastné číslo.