Čtyřicet zachráněných psích životů. Nebo čtyřicet chrtů, jejichž utrpení se jenom o něco prodlouží? Názory na akci Lucie Mirič, která zařídila transport dostihových vysloužilců z Irska do České republiky, kde pro ně nalezla nové majitele, se různí.

NE
„Jsme z toho hodně smutní. Ti lidé nemají absolutně žádnou zkušenost s takovými psy. A myslí si, že je zachránili. Nevím, kolik z nich je schopno se alespoň nějak přizpůsobit… ale obávám se, že jich moc nebude,“ říká dlouholetá chovatelka barzojů a saluki.

„Nejsem proti adopcím, ale ne takhle. To si ty psy vezme všechny domů, až jí je zoufalí majitelé začnou vracet?" nesouhlasí s transporty psů další chovatel.

ANO
„Čeští chovatelé mají strach o peníze a tvrdí, že je znevažujeme. Zřejmě si myslí, že místo těch čtyřiceti zachráněných psů mohli oni prodat čtyřicet chrtů. Jenže tak to není – většina adoptivních majitelů jsou lidé, kteří chrty dřív nechovali. Naopak, pokud je plemeno zaujme a oni se rozhodnou zapojit se do jeho chovu, je pravděpodobné, že si koupí psy od českých chovatelů, takže jim vlastně děláme reklamu,“ kontruje Mirič, a i když připouští, že noví majitelé často nemají s chrty zkušenosti, zdůrazňuje, že je pečlivě vybírala a seznámila se všemi specifiky chovu chrtů. Je také kdykoliv připravena poskytnout jim radu a pomoc.

Přivést čtyřicet pejsků z Irska nebylo vůbec snadné. Pokud si myslíte, že závodních vysloužilců je hodně, máte pravdu. Pokud se však domníváte, že na zájemce o adopci se čeká s otevřenou náručí, pletete se. Česká republika má mezi zahraničními organizacemi, zabývajícími se záchranou dostihových chrtů, špatnou pověst. Podílejí se na ní především přeplněné útulky. Také doslova sériová výroba psů často se zdravotními problémy jen kvůli komerčnímu prodeji nedělá České republice dobré jméno.

Odpůrci adopce říkají, že se Lucie Mirič snaží zviditelnit a neuvědomuje si, že chrtům tak nepomůže. Ostatně celá kampaň za záchranu chrtů nese jasné znaky hry na city – fotografie týraných psů často vůbec nepochází z dostihového prostředí. Přesto je pravdou, že psi jsou ve věku pěti až šesti let obvykle utraceni. Pojďme se tedy blíže podívat na názory obou stran.

Lucie Mirič nám odpovídala na otázky:

Jaká byla reakce českých chovatelů na transport psů z Irska?
„Zachraňujeme chrty a místo podpory nám předseda klubu chovatelů háže klacky na nohy. Poštval na nás veterinární inspekci, a ti dorazili dokonce s odchytovou službou, že nám psy zabaví – kdo ví, co jim namluvil. Ale zvířata byla zdravá, očkovaná, čipovaná, měla europasy, takže nemohli nic namítat. Ale i tak jsem tím ztratila dvě hodiny.“

Jsou dovezení psi chovní?
Ne. I když někteří mají i originální rodokmeny, jsou kastrovaní a do českého chovu nevstoupí. Další argument, se kterým pan předseda přišel, je, že adopcemi podporujeme chov dostihových chrtů v Irsku. To ale taky není pravda – jsou to psi, kteří už byli odsouzeni k smrti, kdybychom je nezachránili, byli by zabiti a majitelé by si stejně pořídili nové. Navíc je to obrovský průmysl a nějakých čtyřicet zachráněných chrtů ho sotva nějak ovlivní.

Jaké jsou podmínky pro adoptivní majitele?
Hlavní je, aby byli schopni se o pejska postarat. Já za všechny psy zodpovídám, a tak zájemce pečlivě prověřuju. Kdo třeba nedá čtyři a půl tisíce za pejska – v ceně je doprava, kastrace, očkování a čipování – tak asi nebude mít ani peníze na to zaplatit zvířeti veterináře. A i když jsou psi vesměs v dobrém zdravotním stavu, může se jim samozřejmě něco stát. Určitě není prioritou třeba zahrada, i když zohledňujeme i to který pejsek je ještě hodně aktivní a který spíš potřebuje odpočívat. Nejdůležitější ale je, aby se nový majitel o psa dobře postaral.

Mají pejsci nějaké zdravotní problémy?
Většina ne, a pokud ano, tak na to budoucí majitele upozorňujeme – jeden ze psů má třeba umělý kyčelní kloub.

Chovatelka s dvacetiletou praxí nám řekla:

„Sleduji ty psy a co s nimi bude. Pak se uvidí. V této kauze jsme jaksi strčeni do jednoho pytle a osočováni, že nehodláme pomáhat a hrabeme prachy."

Co byste tedy doporučovala vy?
Pokud chce někdo těmto ubohým tvorům pomoci, existuje jediná cesta - apelovat na irskou vládu a jejich legislativu. Do toho bych šla celým srdcem. Víte, lidé, kteří si takového psa vezmou k sobě, nemají ani tušení, co je čeká. Jsou to psi trénovaní na lov - nic jiného neumí. Neumí se chovat ke člověku, jsou apatičtí a absolutně nevědí, jak si poradit s nějakou lidskou láskou.

Další z majitelek nám napsala:

Chrti jsou samostatní tvorové a člověka k soužití nepotřebují. A pokud se začnou byť jen na chvíli nudit, začnou ničit, co jim přijde pod zuby. A nudit se budou skoro každý den, kdy nebudou dostatečně unaveni běháním.

Nesouhlasím s adopcí chrtů lidmi, kteří si berou chrta, aniž by něco o plemeni věděli... jen davové šílenství k záchraně chrta nestačí. V českých útulcích je dostatek psů, kteří by si zasloužili nové majitele a budou šťastní za každé pohlazení. A budou se o 100 % více hodit do rodiny...

Co si o celé kauze myslíte Vy, ženy-in? Adoptovala byste dostihového vysloužilce? Nebo raději jiného pejska z útulku? Je adopce tím správným řešením?

Reklama