V době, kdy jediným „správným místem“ pro ženu byl její domov a rodina, stala se Christine de Pisan spisovatelkou z povolání. Tato autorka asi tří set básní a dvaceti knih si zaslouží označení nejen první francouzské, ale také evropské autorky, která si vydělávala na živobytí psaním.

Její život by se nejspíš ubíral tradičním směrem – tedy být poslušnou dcerou, oddanou manželkou a obětavou matkou, jak diktovala doba středověku. Jenže osud rozhodl jinak a donutil ji postarat se o sebe i svou rodinu…

Christine de Pisan (asi 1364 – asi 1430) se narodila v Benátkách v rodině věhlasného lékaře a astrologa Tommaso di Benvenuto da Pizzano, pokrokového profesora boloňské univerzity. Jako malá se s rodiči odstěhovala do Paříže. Její otec totiž dostal v roce 1368 nabídku od francouzského krále Karla V. stát se jeho poradcem. V té době ženy do škol nechodily, ale Christine měla díky otci přístup do královské knihovny, která byla údajně nejlepší v západní Evropě.

Bylo to ještě před vynálezem knihtisku, ručně psané knihy tehdy byly nesmírně vzácné a stály hotové jmění. Díky otcově podpoře se Christine velmi rychle naučila latinsky i řecky a měla možnost díky knihám proniknout do různých oborů. Nemohla si ale jen tak bezstarostně studovat. Musela vyhovět i matce. Ta byla přesvědčená, že je nutné, aby byla připravená i pro život ženy. A je víc než pravděpodobně, že jí Christine v budoucnu dala za pravdu. Vlastně to ani nebyla žádná rebelka, která by byla nespokojená s tím, že je ženou.

V patnácti letech se provdala za pětadvacetiletého vzdělance Etienna du Castela, který získal docela lukrativní místo tajemníka královského soudu. Neměl sice žádný majetek, ale to nebylo pro Christine podstatné – aspoň tehdy ne. Prožili spolu krásných deset let, narodily se jim tři děti. Christine k manželovi vzhlížela, vážila si ho a skutečně ho milovala. Vše vypadalo idylicky, ale nenadále se to změnilo.

Christinin manžel nečekaně zemřel na mor a ona v pětadvaceti letech ovdověla. Musela se starat nejen o své děti a sebe, ale také podporovat svou matku. Ta byla také bez prostředků, ovdověla už dříve.

Christine se vlastně postupně hroutil svět. Nejdříve zemřel otcův mecenáš Karel V., pak v relativně mladém věku i otec, jehož pozice u dvora za Karlova teprve dvanáctiletého nástupce nebyla valná, a nakonec v pětatřiceti letech manžel. Ocitla se v bídě. Neměla na živobytí a bohužel jí navíc zůstaly nesplacené dluhy po manželovi, což se stalo předmětem soudních sporů. Jediným řešením bylo jít pracovat. Byla vzdělaná, a tak byla přijata jako písařka na francouzském dvoře. A po večerech – když děti spaly – sama začala psát.

Původně jí měla její básnická dílka pomoci zahnat smutek. Brzy se však její tvorba zalíbila šlechtě a bohatým úředníkům a Christine začala psát na objednávku a za peníze. A nejen básně, ale také texty výchovné, politické, filozofické. Napsala i spis o vojenské strategii, dostala i objednávku na životopis.

Brzy si začala všímat, jak neuctivě mnozí autoři té doby píší o ženách. A začala pověst žen bránit. V roce 1405 vznikla její Kniha o městě dam, kde uvedla příběhy pozoruhodných žen. Vycházela ze všech možných pramenů, které dokázala najít. Psala o úspěšných vládkyních, bojovnicích, básnířkách, věštkyních, manželkách, matkách, svatých… Právě touto prací se asi do dějin středověké literatury zapsala nejvíce.

Kniha o městě dam

Ilustrace z Knihy o městě dam, nejznámějšího díla

V roce 1415 byla v době stoleté války donucena uprchnout z Paříže. Útočiště hledala v dominikánském klášteře v Poissy, kde byla její dcera řeholnicí. A odmlčela se i literárně.

Pak se ale stalo něco, co ji vytrhlo z jejího odpočinku. To když v roce 1429 vesnická dívka Johanka z Arku oblékla zbroj a obrátila nerozhodnou válku proti Angličanům ve prospěch Francouzů. Johance věnovala svou poslední báseň - Hymna Janě z Arku.

Tvorba Christine de Pissan upadla na dlouhá staletí v zapomnění – ostatně tak to bylo u většiny středověkých literátů. Teprve na konci 20. století ji objevili literární historikové a začali se jejím dílem systematicky zabývat. A dnes Christine považují za průkopnici feministické literatury.

Na našem webu si můžete také přečíst:

Reklama