Kam až může ženu dohnat pocit méněcennosti, dokazuje následující příběh.

V pubertě jsem měla dost ošklivou pleť. Spolužáci se mi smáli a pokřikovali na mě, že asi nemám dostatek sexu. Tenkrát jsem pravidelně brečela a měla chuť se zabít. Považovala jsem se za ošklivou a bylo mi vlastně jedno, jak vypadám. Začala jsem se přecpávat.
O prázdninách mezi třetím a čtvrtým ročníkem jsem se rozhodla se sebou něco udělat. Chtěla jsem vypadat jako ty holky v časopisech. Myslela jsem si, že krása je jediným prostředkem, díky němuž dosáhnu vnitřního pocitu štěstí. Celé dva měsíce jsem zoufale střídala všechny diety, o kterých jsem se dočetla, ale výsledkem byl jen jo-jo efekt a další kila navíc.
Nakonec jsem se rozhodla pro poslední možnou variantu - nejíst. Nikdo na mně skoro nic nepoznal, protože jsem se schovávala do neforemných triček a volných kalhot. Jiné jsem ani neměla. Poprvé jsem se odhalila až do šatů na maturitní ples a tenkrát všichni zírali. Byla jsem skoro nejhubenější. Cítila jsem se po dlouhé době sebevědomě, ale nebylo mi to přáno. Celou situaci zkazil třídní playboy, který mě popíchl. „Figuru máš sice sexy, ale kdy už začneš dělat něco s tím ksichtem?“ Jeho slova mě doslova srazila na kolena.
Z plesu jsem utekla a následující dva dny probrečela… a projedla. Cpala jsem se k prasknutí, ale dostavily se výčitky, tak jsem jídlo zase vyzvracela.

Před maturitou jsem se seznámila s jednou kosmetičkou, která mě naučila nějaké triky a základní techniky líčení. Úplně jsem tomu propadla a za maturitní vysvědčení jsem si nakoupila drahou kosmetiku. Moje vášeň se začala měnit v posedlost a veškeré peníze jsem utrácela za šminky. Na jídlo mi tím pádem nezbývalo, takže jsem zároveň hubla.
Došlo to tak daleko, že jsem chodila s make-upem i spát. Aby máma na nic nepřišla, dávala jsem si přes polštář ručník, který jsem vždycky tajně vyprala.
Chodila jsem poslední spát a ráno nejdřív vstávala.

Na vejšku jsem se nedostala, takže jsem nastoupila jako sekretářka v jedné firmě. Seznámila jsem se s jedním technikem, který mě pozval na oběd. Dokonce jsem se přemohla a dala si zákusek. Z celé schůzky si ale pamatuji jen šílený strach, že mi nakonec dá najevo, že pro něj nejsem dost hezká.
Nestalo se tak. Začali jsme spolu chodit a po čase i bydlet. Ale vztah dlouho nevydržel, protože ho neskutečně štvaly moje ranní rituály a ručník na polštáři. Ale co jsem měla dělat, nesnesla bych pomyšlení, že mě vidí nenalíčenou, ošklivou…

čtenářský příběh


Co tomu říkáte, milé ženy-in?
Usnula byste s make-upem?
Stalo se vám to někdy?
Jak jste byla ráno spokojená se svým vzhledem?
Nic moc, co?

Reklama