Příběh čtenářky, která chce zachovat anonymitu, je smutný. Zklamal ji její milý, na kterého čekala, a nyní nemá odvahu se pustit do dalšího pořádného vztahu. Děkuji Terezo za příspěvek, ale myslím si, že byste měla co nejdříve zapomenout, aby se vám opravdu nestalo to, co předpovídáte.

Dnešní téma mě donutilo se zamyslet nad tím, nad čím se poslední dobou snažím radši moc nepřemýšlet, protože mě to ničí. Je mi dvaatřicet, děti už bych chtěla, jenže jaksi není s kým. Jsem, aspoň podle toho, co říká okolí, úplně normální holka, vypadám spíš mladší, než jsem, vystudovala jsem vysokou školu, pracuju a žiju v Ostravě. Nestěžuju si na nic, jsem zdravá, rodiče ještě mám, přátele mám taky skvělé. Jenomže!

V osmnácti jsem se zamilovala, ON taky, a tak jsme spolu začali chodit. Tehdy jsme ještě oba studovali na gymplu. On byl o rok mladší, takže jsem na vysokou nastoupila o rok dřív tady v Ostravě, on se o rok později dostal do Brna. Vídali jsme se ale často, všechno bylo v pořádku, jak má být. Poslední rok mého studia už jsem začala vážně přemýšlet o tom, co jak bude, začaly mi tikat biologické hodiny… ON o tom věděl, ale říkal, že chce v klidu dokončit výšku a že pak uvidíme. Věřila jsem mu, takže jsem čekala. Nejsem ten typ, který by vysadil bez vědomí partnera prášky. Našla jsem si práci a ze začátku jsem si ani nevšimla, že začal z Brna jezdit míň často – měla jsem dost starostí s tím se v práci trochu zorientovat. Když měl před státnicemi, přišlo to zčista jasna – oznámil mi, že se ještě necítí na rodinu a děti a že si chce „odpočinout“. Bylo to hrozné, ale nechtěla jsem mu dělat scény, když měl před zkouškami. Zase jsem čekala… že třeba potom změní názor. Ale bohužel jsme se opravdu rozešli.

On zůstal kupodivu v Brně. Asi dva měsíce po jeho státnicích jsem se dozvěděla, že si našel přítelkyni. Tedy… našel si ji zřejmě už v době, co jsme spolu byli my. Byla mladší než já o pět let. Pomalu jsem se z toho vzpamatovávala a začínala se rozhlížet kolem sebe, bylo mi pětadvacet. Za další čtyři měsíce mě ale zdrtila zpráva, že s tou přítelkyní čekají dítě. Byla jsem úplně v šoku. Podle toho, co říkali naši společní přátelé, z toho ON moc nadšený nebyl… ale to nebylo podstatné. Čekal prostě dítě, které jsem s ním tolik chtěla já, a on na to tehdy říkal, že se ještě nechce vázat. Abych to zkrátila, do dalších dvou měsíců se vzali, a teď už mají ty děti dvě.

Já jsem mezitím měla pár vztahů, ale vždycky to záhadně ztroskotá. Vím asi, že chyba je ve mně – někde hluboko. Od té doby, co se stalo všechno to, co jsem vám popsala.

Někomu to možná bude připadat banální, ale pro mě to byl několikanásobný kopanec, ze kterého jsem se už nikdy nevzpamatovala. A asi ani nevzpamatuju, i když bych už tak moc chtěla mít spokojenou rodinu. A pak že je život spravedlivý a že všechno jednou přebolí! Možná mě to přebolí až tehdy, když už bude pozdě...

Text nebyl redakčně upraven


Končí téma: Jak se vypořádat se zklamanou láskou!

Za chvíli, v 16. hodin, se dovíte, za kým bude putovat dnešní odměna…

Reklama