Dobrý den, píšu vám na téma žárlivost.

Žárlivost znám velmi dobře. Cítím ji jako takový tlak v žaludku, často se mi klepou ruce. V tu chvíli jsem, jako kdyby mě někdo ovládal.

Se žárlivostí bojuju už několik let. Nutno říct, že neúspěšně. Svému příteli jsem prohlížela mobil i počítač. Nevím, kdy to začalo, žárlivá jsem tak nějak od přírody. Ale rozhodně vím, kdy se to zhoršilo. Jednou jsem u přítele v mobilu našla fotografii nějaké ženy. Byly tam vyfoceny jen spodní partie (a nohy tím nemyslím). Jediné co mi na to řekl bylo: Nic jsem s ní neměl a buď mi to věříš nebo vypadni. Zůstala jsem. O několik měsíců později jsem při pravidelné prohlídce přítelova mobilu našla sms: Včera jsi byl fakt dobrej, můžem si to někdy zopakovat? Opět jsem se nedočkala vysvětlení, jen obvyklé věty: buď mi věříš nebo jdi. Od té doby jsem žárlila na každou ženu v jeho okolí a přeneslo se to se mnou i do dalšího vztahu.

Samozřejmě, že jsem si uvědomila neúnosnost situace. Vždyť  není normální žárlit na to, že se můj přítel baví v práci se zákaznicí, které je třeba 50 a má 150kg. A tak jsem zašla k psycholožce. Ta mi řekla, že moje žárlivost souvisí s mým nedostatečným sebevědomím a vysvětlovala, jak je neetické lézt partnerovi do soukromí. Chodila jsem na terapii. Asi po půl roce jsem s terapií skončila. Tehdy mě psycholožka požádala, abych řekla něco pěkného o svých očích, a já na to: Mám dvě. Uvědomila jsem si, že léčení neexistuje.

Možná je neetické nerespektovat soukromí partnera, možná žárlivost ničí vztah. Ale já s tím opravdu bojovat neumím...


Milá ženo-in,
to je mi vás opravdu líto, protože vás nemůže nic těšit, je to opravdu jako zhoubná nemoc.
Ale bohužel, ani váš partner vám situaci nijak neulehčuje, právě naopak...
Reklama