Vždycky jsem měla dobrý orientační smysl a byla jsem na něj patřičně hrdá. Nemusela jsem si otáčet mapu vzhůru nohama, když jsem zrovna stála opačným směrem, stačilo mi znát směr a udržela jsem ho i v noci v lese, a i když jsem si přesně nepamatovala cestu, nepotřebovala jsem se otáčet čelem vzad, abych poznala, jestli jsem tudy už šla. A pak jsem potkala chodící bludný kořen.

Začalo to vcelku nevinně. Kamarádka už předem inzerovala, že ona se moc neorientuje a že neví, jestli na místo srazu trefí. Nakonec trefila, i když se zpožděním. Vyrazili jsme cestou, kterou jsem prošla snad už tisíckrát, znala jsem ji zpaměti, dokonce i moje nohy si ji pamatovaly, a snad právě proto jsem si nedávala pozor. Šly jsme a šly... Pomalu se ve mně vzmáhal pocit, že něco není v pořádku.
„Počkej,“ řekla jsem a zastavila v domnění, že nás snad někdo sleduje. Rozhlédla jsem se... a zděsila se. Vůbec jsem nevěděla, kde to jsme. Ulice kolem byly temné a tiché, pouliční lampy líně poblikávaly a někde za rohem teskně vyl pes. Neznala jsem to tady. Ani trošku.

„Kde to jsme?“ vyhrkla jsem mimoděk.
„Já nevím,“ pokrčila kamarádky nevzrušeně rameny. „Ty znáš cestu.“
Pro ni nebyla naprostá ztráta orientace ničím výjimečným. Ale mně se doslova a do písmene ježila srst - najednou jako bych vypadla z mapy světa - nejen že jsem nevěděla, kde přesně jsem, ale já neměla ani to nejmenší tušení, odkud jsme přišly. Jako bychom se ocitli v Gaimanově Podlondýně - akorát že tohle byla Podpraha - svět za světem, do kterého se občas někdo propadne a v němž žijí podivní obyvatelé.

„Musíme odsud,“ šeptla jsem vyděšeně a přešlápla z nohy na nohu. Ale kudy? Zaposlouchala jsem se. Možná že támhle, kdesi nalevo slyším cinkání tramvají... Opatrně jsem vykročila. Pod nohama nám poletovaly kusy kartonů, přes cestu přeběhla černá kočka s jedním okem bílým jako rozlité mléko a z hromady odpadků v podchodu nás pozorovaly hladové oči. Nepátrala jsem po tom, jestli patří potkanům nebo lidem, a protáhla krok.
„Tohle vypadá jako Botič,“ vydechla jsem si a přikročila k zábradlí nevoňavého potoka. Jenže voda byla nějak moc vysoko a pluly v ní podivné, podlouhlé tvary.
„Nevíš, kde jsme?“ zkusila jsem se zeptat kamarádky.
„Ne,“ zavrtěla nezúčastněně hlavou, jako by se v podobné situaci ocitala každodenně... no, ona se v ní možná opravdu každodenně ocitala.

Konečně jsme narazily na koleje tramvají a po čase i na zastávku. Vydechla jsem si. Mrkneme, jaká tady jezdí čísla, a popojedeme, kam bude potřeba. Jenom ten název zastávky mi nic neříkal. A pak přijela tramvaj. Neměla žádné číslo - jenom takové to X, ale zastavila a otevřela dveře. Chvíli jsem rozpačitě zírala dovnitř. Že by cvičná jízda?
„Tak jedete, nebo ne?“ vyklonil se z kabiny řidič. Zalapala jsem po dechu. Měl černé brýle, tramvajáckou uniformu a na krku přívěšek z drobných kůstek. Než jsem stačila cokoliv namítnout, kamarádka nastoupila. Tak jsem ji následovala.

Cestující té podivné linky mi na klidu nepřidali. Jednomu seděla na rameni straka, další za sebou táhl plechovky uvázané na šňůrce a ten poslední, který na první pohled vypadal celkem normálně, se na mě usmál chrupem plným zlatých zubů. Tramvaj drkotala po kolejích a do ulic se vracel život. Nejdřív auta, pak i lidé. Na jakési zastávce vystoupil ten se strakou a pak i pan „plechovky“. Zlatý zub nás opustil jako poslední. Příští zastávka byla Svatoplukova...

Od té doby pokaždé, když někam jedu s touhle kamarádkou, dávám pozor na cestu. Už jsme párkrát nastoupily do špatného metra nebo se vydaly opačným směrem, ale vždycky jsem si toho stihla všimnout dřív, než jsme se dokázaly doopravdy ztratit...

 

 

 
Jak jste na tom s orientačním smyslem?
Ztratila jste se někdy? Nebo se ztrácíte často?
Kde jste se ztratila? A s kým?
Vzpomenete si na nějakou bloudící historku?
Jak jste se našla? Nebo Vás někdo našel?
Dáte na rady „domorodců“, nebo raději hledáte v mapě?

Podělte se o svá „bloudění“ na redakce@zena-in.cz a nejlepší příběh obdrží cenu!

Reklama