Reklama

 

Zvíře pod stromečkem? V zásadě nic proti. Také jsem kdysi dostala andulku pod stromečkem. Až na několik detailů. Považujte prosím tento článek za jakýsi manuál.

  1. S příchodem zvířete do rodiny musí být obeznámeni a svolni všichni dospělí (a doporučuji i dospívající :-)) členové rodiny, resp. domácnosti. Vynechat můžete jen děti, pro které je zvíře překvapením, či toho dospělého, který o něj Ježíškovi psal :-). O tom, že ne všechna překvapení jsou příjemná i za tři dny, už bylo napsáno hodně.
  2. 24. prosinec jako příchod nového zvířátka do rodiny není špatné datum, protože většina lidí po něm má několik dnů volna a může se přírůstku věnovat. Pokud ovšem nemáte zaplacen výlet do Alp či tak podobně. Takže buď zvíře, nebo Alpy, nebo si přírůstek do rodiny raději plánujte až na leden. Je naprosto nevhodné, aby nové zvířátko hned v začátcích opečovával někdo cizí, tedy aby prodělalo hned dvě změny v krátkém čase. Totéž platí i o hlídání zvířete před Štědrým dnem babičkami či sousedy….
  3. Chcete-li se ujmout zvířátka z útulku, máte dvě možnosti. Vzít dopoledne celou rodinu a slavnostně jít vybrat do některého z otevřených útulků, nebo varianta dvě, dořítit se v půl šesté večer tajně pro kočku či pejska, schovávat ho na chodbě, v komoře či u sousedů a jeho kníkání maskovat hlasitým kašlem. Poté ho vylovit a s mašlí vypustit pod stromek. V tom případě je ale lepší zvíře vybrat předem a zamluvit. Jednak nekupujete „zajíce v pytli“ domluveného jen po telefonu a jednak, nedivte se, útulkový člověk má plné právo chtít vědět, komu zvíře dává, a k tomu je mnohdy potřeba dost času. I on (tedy spíš ona) má ale rodinu a smaží kapra či zdobí mísy tehdy, když se vám převzetí zvířete nejvíce hodí. Nerada loví kočku z trouby či z vrcholu stromečku. Pokud jste tedy kočičku viděli a zamluvili dvacátého, paní viděla a „zamluvila“ kočce vás, vyřídili jste nezbytné formality… pak není problém zvířátko vyzvednout během pěti minut. Pokud ne, nedivte se, odkáží-li vás až po svátcích.
  4. Pamatujte na výbavu nutnou pro pobyt zvířete ve vaší domácnosti, kočkolit se 25.12. opravdu špatně shání. Stejně tak i nejkrásnější a nejzdravější mimi může onemocnět či utrpět úraz, zjistěte si proto telefon na kliniku, která jede non-stop i přes svátky. Prosím, respektujte doporučení předchozích pečovatelů stran výživy a nesnažte se zvířeti přilepšovat „na ty Vánoce“, vymstí se to mnohonásobně. Péče o psa či kočku je už obecně známa. Přimlouvám se ale za jiná zvířata, například většina terarijních zvířat, zakoupených laikem, či velcí papoušci, to jsou opravdu nevhodné dárky, náročnost jejich chovu laik nedocení a chovatel, kterému jsou určeny, by si možná rád vybral úplně jinak.
  5. Už snad stokrát obehrané, přesto stále aktuální. Pokud se ukáže, že zvíře nechcete či nemůžete mít nebo si ho po svátcích ponechat, vraťte jej tam, kde jste jej vzali (tedy z kterého útulku). Pokud jste se stali vy obětí něčího nerozumu a nafasovali pod stromečkem kotě odkudsi ze stodoly, ačkoliv vaše přítelkyně i kožená sedačka mají na kočky alergii a vy pracujete šestnáct hodin denně mimo domov, prosím, obvolávejte útulky tak dlouho, až to malé neštěstí někam udáte, nepouštějte ho na ulici. Ono tam, nemýlím-li se, skoro mrzne.

Za dodržení těchto podmínek není, myslím si, umístění zvířete o Vánocích o nic riskantnější než kdykoliv přes rok. Bohužel, stále je dost lidí, co uvažují jinak. Těm ostatním opravdu ze srdce děkuji.

Zvíře a Vánoce, to je téma na román. Je to jako děti a Vánoce. A tak jen v kostce, znám mnoho domácností, kde stromeček vážou ke stropu. Přeji šťastné přežití svátků vánočních. Ne, to není překlep. A přeji i čtvernožcům, ať si mohou rozbalit vlastní dárky, je to dost legrace, sledovat je, jak nacházejí ten svůj balíček po čuchu.


 

A jen pro pobavení:

U stromečku jsme se všichni sešli s radostným očekáváním. Oči všech zářily. Něčí nadšením, něčí dojetím, něčí po domácí hruškovici. Svíčky hořely, prskavky prskaly, koledy jsme kvíleli jako o život. Do toho se ale ozývaly jiné prapodivné zvuky a tatínek stále kašlal, jen jaksi nuceně. Až mi to došlo. Mluvili jsme přeci o tom, že nejmladší člen rodiny by měl dostat nějaké zvířátko. Sestra už nadšeně vybaluje taštičku plnou kosmetiky, mě blaží dvě značkové mikiny, rozdány jsou obligátní ponožky i kapesníky, sestru dokonce podaroval kdosi i podprsenkou. Jen Vojtíšek je jaksi nesvůj. Hračky a knížky odkládá skoro bez zájmu… Až to přijde.

Tatínek zmizí v předsíni, podezírám ho, že jde na záchod „na cígo“, a za ten moment se dovnitř vřítí jako dělová koule cosi zlatého a chlupatého (marně otec druhý den vysvětluje mamince, že žádná mladší štěňata už neměli, tomuhle stvoření je prý jen půl roku). Tatínek hrdě hlásí: „To je lovecká rasa, budeme ho chodit cvičit.“ Vojtíšek se tomu zlatému stvoření nadšeně vrhá okolo krku, zato sestra se zachmuřila. Načež ale škodolibě otevírá dveře svého pokoje a do obýváku vypouští černé kotě. To jedním pohledem zhodnotilo situaci a vzápětí hledí na zlaté chlupaté cosi z bezpečí metru a třičtvrtě, tedy ze špičky vánočního stromečku. Shodilo při tom jen tři koule, ty památeční po tetičce Emily. Kotě prská, kokr štěká, do toho se ozývá zvonek a objevují se strýc s krabicí převázanou mašlí a hned za ním prarodiče. Jejich dárek je jasný, v kleci na bidýlku sedí vyděšená a tak trochu zmrzlá korela. Strýc, odjakživa šprýmař, se nenechá zahanbit a z krabice bleskem pouští téměř tříkilového králíka. Ve zverimexu prý tvrdili, že je zakrslý. Kokřík pronásleduje králíka, (vždyť je lovecký), kotě syčí a sestře prokouslo ruku, korela řve a pak začíná řvát i maminka. Babička s dědou se dávají na ústup, prý že jdou na půlnoční. Otec bere sestru na pohotovost, vézt je ale musí strýc, protože tatínek s chovatelem toho zlatého dárečku popíjel už od časného rána.

Matka pláče, poté spolkne dva rohypnoly a zabarikáduje se v ložnici. Vojtíšek s obdivuhodným klidem zapíná televizi, běží jeho každoroční oblíbená pohádka. Kotě seskočilo na skříň a na stůl, štěně drží králíka v šachu pod křeslem… Beru si talíř s cukrovím a mizím do ložnice, dostala jsem od kohosi bezva hru, zapínám comp a vypínám uši.

Ráno mě budí ufňukaná sestra, šminky rozmazané a ruku oteklou. Strýc už je zase na cestě na pohotovost, tentokrát s maminkou. Nikdo neví, co se stalo, ale ráno prý vkročila do pokoje a od té doby jenom brečí. Otec blokuje záchod, ostatně jako vždy, když přebere.

V pokoji mi prvně padne do oka po… závěs a oštípané pnoucí kytky, které si maminka šlechtí nad konzolí. Původce té spoušti, korela, nahoře radostně poskakuje. Jak se dostala z klece? Kdo ví. Štědrovečerní stůl je ochuzen o masitou část, uprostřed okousaných porcí řízků spí, nahoře a z dosahu kokříka, unavené přežrané kotě. Teprve potom mi dochází, že to černé na koberci jsou králičí bobky. Když vyšlápnu i louži (marné je mé přání, aby šlo jen o vylitou vodu), začínám toho mít dost. Králíka není nikde vidět, jen tuším, že se ukrývá pod torzem vánočního stromku. Mezi rozbitými koulemi sedí Vojta se štěnětem v náručí, sleduje další pohádku a „královsky“ se dělí se o vanilkové rohlíčky Divím se, že to zlaté cosi dokáže ještě něco pozřít, všude jsou zbytky staniolu z čokoládových figurek. V obýváku to smrdí jako v pavilonu opic a já házím zpátečku. No potěš, co naše rodinka vymyslí příště.

Maminku jsme si z psychiatrické léčebny Bohnice vyzvedli za týden, ale mě do té doby přešel smích. Mimo jiné i proto, že ten blbý křeček, co jsem ho nestihl nadělit Vojtovi, se přes noc prokousal z krabičky. Hádejte, kde si udělal hnízdo? No přece v mém vánočním dárku, v těch značkových mikinách. V obou jsou teď „značkové“ díry. Pravá zubní výroba. Tak „šťastný a veselý“.

Autorka je jednatelkou OS podbrdska, malé organizace, která se stará o opuštěná zvířata na Praze západ a v okolí Berouna (nabídka koček k osvojení).