V neděli jsme se vrátili z pánské jízdy. Bylo nás šest, dvě dospělé děti a čtyři malí příslušníci silného pohlaví. Vrátili jsme se, jak se dalo očekávat, špinaví, smradlaví, unavení, kulhající, ale zato všichni usměvaví a s pocitem, že si to chceme zase zopáknout.

 

Vždy když jsme se prohřešili proti obecným "ženským" zásadám, jsme se my dospělí chlapi na sebe koukli a potutelně se usmáli. Ano, to by naše ženské nezvládly. Teď by zasáhly a tu obrovskou pohodu zrušily nesmyslným pokřikováním a přikazováním.

 

Jen pro pořádek. Seznam účastníků výpravy. Já - Krize - není co dodávat. Michal, druhý dospělý. Adam - 11 let, Vítek - 7 let - oba dle údajů Michalovy ženy Michalovy děti. Lukáš 11 - můj syn - a František - 7 - organizačně přiřazen ke mně, jinak syn obchodnice ze Žena-in.cz, Dany. Tedy dva velcí páťáci a dva druháci.

 

Cíl výpravy: přejít horský masiv Orlických hor z Pastvin na Šerlich, cca 45 km. Přesun na Rozkoš a kulturně vzdělávací výlet do Babiččina údolí.

 

Proč jsme lepší psychologové než všechny matky světa :-))

Hned před začátkem pochodu jsme s malými účastníky zájezdu udělali dohodu. Zavedli jsme seznam zakázaných slov. Stanovili jsme okruh tak, že bylo možné operativně další slova přidávat. První den jsme měli ujít, někteří  poprvé v životě, s báglem na zádech kolem 25 km. Zakázali jsme proto slova nohy, noha, záda, ramena, kdy, jak a všechny příbuzné zkomoleniny a zdrobněliny a po čase přidali i stihneme. Slovo "bolí" jsme nezakázali pro případ otevřené zlomeniny apod. A vyplatilo se to. Někteří z účastníků sice okolo nás několik kilometrů kulhali se slovy: "Bolí mne něco, ale nemůžu říct co.", ale poté, co jsme je odbyli slovy "Tak to neříkej, když nesmíš.", už další stěžovači nedorazili, neb si řekli, že je to zbytečné.

 

Dokonce ani slzy na dvanáctém kilometru prvního dne nás neudolaly. Navrhli jsme, že můžeme ihned při takové únavě bivakovat. Náš malý pochodník, poté co zjistil, že to znamená zalehnutí do spacáku a celodenní trvalý klid na lůžku, ustoupil nejen ze slz, ale i z nároku na ukončení denní túry.

Od té doby jsme dokonce několikrát u mladších účastníků zaznamenali drobné slzy, ale již díky nim nezdržovali celou výpravu. Plakali si trpce, ukřivděně, potichu a za chůze.

 

Nechceme se příliš vytahovat, ale na výpravě v průběhu čtyř dní jsme prakticky neslyšeli: "Kdy už tam budeme? Jak dlouho ještě půjdeme? Mě bolí nožičky!" Místo toho jsme se mohli věnovat podstatným věcem. Prohledávání bunkrů, hodnocení smradlavosti noh apod.

 

Hygiena byla další zvláštní kapitola výpravy. Vybaveni ručníky a mýdly a kartáčky na zuby jsme sice byli. Večer za svitu čelovek a při nedostatku vody, jsme však hygienu nechávali pouze na ráno. A nikomu z nás to nevadilo. Ráno zubní pasta na kartáček, vypláchnutí troškou minerálky, protření oček namočeným prstem. Koneckonců - tím, že jsme se vrátili v nemlich stejných věcech, ve kterých jsme odjeli, jsme našim spřáteleným ženám ušetřili práci s praním.

 

Ručník to byla taky samostatná kapitola. Po celou dobu výpravy mu bylo smutno na dně batohu a těžce záviděl zadním stranám našich kraťasů.

 

A zredukovali jsme díky tomu  počet příkazů na desetinu oproti normální dovolené.

 

No a na závěr jsme ještě museli vydat zákaz sundávání bot a ponožek pod pohrůžkou umytí. A fungovalo to.

 

A pro všechny opravdové matky. Když jsme děti odevzdávali do náruče jejich zploditelek, pobíhaly okolo nás, kdy prý zase uděláme nějaký výlet. A poskakoval i ten, co posledních 15 km odkulhal s bolavými vazy u kotníku a na rozdíl od ostatních nesbíral turistické známky! 

 

 

 

Reklama