Co si budeme zastírat, tato témata se dostávají na přetřes, když se na jednom místě soustředí větší počet mužů či žen. Nebudu komentovat zrušení povinné vojenské služby a tím i úbytek mužských témat do budoucna, zůstanu u toho ryze ženského. No dobře, v poslední době se přítomnost otců u porodu stává celkem pravidlem. Ale to nic nemění na tom, že otec zůstává buď v pozici diváka, v lepším případě psychickou oporou, v tom nejlepším i aktivní pomocnou rukou, ale ta největší rachota stejně zůstává na ženě.

Porodnictví od doby, kdy se to týkalo i mé osoby, hodně pokročilo.Stačí jen zabloudit do naší rubriky a nestačím se divit, kolik je alternativ a vymožeností, které činí porod bezbolestnějším, příjemnějším a snesitelnějším, než tomu bylo kdysi. Kdysi myslím rok 1990, kdy jsem přivedla na svět já svoje dvojčata. Připadá mi to jako věčnost, tak proč mě to dnešní téma vůbec napadlo? Tento víkend jsem se byla podívat na svého měsíčního synovečka, a když jsem ten malinký uzlíček držela v náručí, nemohla jsem se ubránit vzpomínce na dobu, kdy jsem si poprvé směla z inkubátoru „vypůjčit“ jedno ze svých kilových drobátek. Navzdory veškeré péči protekčního gynekologa přišly moje holčičky na svět předčasně. Tenkrát jsem ještě nevěděla, že jsou to holčičky, ale bylo jasné, že se jim v tom mém těsném břichu přestalo líbit. Neustále se mezi sebou postrkovaly a přetlačovaly, protože už se nechtělo jedné pořád stát a druhé krčit na boku.Na otočení, natož na slastné převalování a plutí, jak to dělají jedináčci, nebylo ani pomyšlení.


A tak při jednom neopatrném manévru vypustily ty pošetilé bytůstky bazén a bylo rozhodnuto. Měla jsem štěstí i smůlu. Štěstí, že jsem byla v nemocnici, smůlu že ta nemocnice měla porodní sál v rekonstrukci. A tak jsem v jedenáct v noci v noční košili vybavena průvodní zprávou a infuzní lahví nad hlavou nasedla do sanitky, která se mnou udělala okružní jízdu Prahou, aby mě vyložila na opačném konci. Jméno nemocnice z taktních důvodů zamlčím.


Řidič asi jinou nemocnici neznal. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč jsme minuli několik nemocnic, kam bych podle bydliště příslušela včetně Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí, a vyložil mě v nemocnici, kde mi sestra na příjmu bez hnutí brvou řekla ,,Sem nepatříte, nemůžeme vás přijmout“. Měla jsem chuť jí tu láhev rozbřinknout o hlavu. Představa, že absolvuji další podobnou cestu, kroužím setmělým městem, s dvojčaty na suchu a klepu postupně na fortny všech pražských porodnic, mi na dobré náladě nepřidala. Nakonec proběhlo pár horkých telefonátů a milostivě mě přijala.


Následovalo napojení na budíky a zběsilý tlukot srdíček mě částečně ubezpečil, že je uvnitř vše v relativním pořádku. Pocit úlevy trval jen do té doby, než mi mladá lékařka přišla sdělit, že nejsou zařízeni na nedonošené děti a že budu muset vydržet do rána, než přivezou z jiné nemocnice inkubátory. Delší noc jsem nezažila. Šustot srdcí se mísil z řevem vedlejšího porodního sálu a než jsem se dočkala své hodiny H, byla jsem „svědkem“ čtyř příchodů nových životů na svět. Měla jsem to jako rozhlasovou hru.


„Tak maminko, všechno je připraveno, jdeme na to“, probudila mě z polospánku, polomrákot spásná, ale i trochu obávaná věta. Položili mě na bok na „žehlicí prkno“ a nutili mě přes balon, co mi vpředu trčel ohnout do oblouku. I s fotbalovou mičudou v kalhotách by to šlo ztuha, já měla větší medicinbal. ,,Píchneme vám epidurální anestezii, abychom znecitlivěli spodní polovinu těla. To, že půjdu na „císaře" jsem čekala, ale proč o tom mám vědět?


Děsila mě představa, že do mě bude někdo řezat, uslyším všechny ty zvuky, hovor personálu… a jak asi můžou vypadat novorozenci v 36. týdnu? Šíleně mě brněly nohy, cítila jsem, jak na mě pokládají plátna a než jsem se stačila zeptat, jestli je to normální, ostrá bolest mi dvakrát projela podbřiškem. Už si nepamatuji, jakým způsobem jsem dala najevo, že mě řežou zaživa… pochopili a dál nevím.

Probudila jsem se s tělem jak po autohavárii.

Medicinbal nebyl a cítila jsem se osaměle.Najednou mi chyběl. Moje myšlenky už patřily jenom těm dvěma drobečkům. A když přišla sestra musela jsem vyslovit podivnou otázku: ,,Co se mi narodilo?“
,,Máte holčičky…" a následoval rutinní výčet měr i vah a i když součet všech čísel dal dohromady jedno ,,normální“ dítě, ohromně se mi ulevilo.

Uběhlo dlouhých deset dní, než jsem je mohla spatřit poprvé. Srdce se mi sevřelo, když jsem na oddělení JIP pro nedonošence vstoupila do sálu plného inkubátorů.Ta umělá průhledná břicha, která za nás dodělávala to, co příroda nezvládla. Vypadalo to tam jak v nějakém sci-fi. Zvláštní ticho, jen přístroje dýchaly, hřály, vyživovaly… Kde asi jsou, těkala jsem očima a trochu jsem se bála přiblížit.
Maličcí tvorečkové, takoví stažení králíčci s hlavičkou jak tenisový míček, s prstíčky tenčími než sirka, napojení na pupeční šňůru náhradní „computerové matky“.

Nezažila jsem ve svém životě dojemnější pohled a mohu mluvit o velkém štěstí, že to takhle dopadlo.

A co vy milé ženy-in?
Podělíte se s námi o své zážitky?
Ať už pozitivní nebo odstrašující.
I těch je v našich porodnicích jistě dost.
Zavzpomínejte na svůj porod o napište nám o tom.

Reklama