Ještě jednou dáme slovo Ivaně Konigsmarkové. Tenkokrát k tématu, které bylo svého času velmi kontroverzní...

Patří partner, muž, k porodu?
To je velmi problematická otázka. Pokud není partner informován a pokud partnerská dvojice nežije v pevném a otevřeném vztahu, může jen velmi těžko prožít přítomnost u porodu v pohodě. V takových případech může být muž u porodu i rušivým elementem. My říkáme, že humanizujeme porodnictví, ale jediné, čeho jsme opravdu všude dosáhli, je skutečnost, že jsme pustili otce k porodům a tím jsme jim umožnili, aby se více báli...
Muž u porodu nemůže plnit svou přirozenou společenskou roli ochránce rodiny. Na porodním sále muž za ženu neodheká, neodtlačí, neodbolí. A pokud nepochopí, že jedinou jeho úlohou je fandit stejně zuřivě jako na fotbale, podporovat, podat ženě to či ono, podpírat ji, eventuálně zprostředkovat kontakt s personálem, který zrovna není přítomen, pak může být velmi nesvůj. A svou nepohodou může ovlivnit pohodu ženy, a tím negativně ovlivnit průběh porodu.
Pro přítomnost muže u porodu je velice důležitá dobrá komunikace mezi partnery. Žena se před mužem nesmí ostýchat projevovat svoje pocity. Během porodu se kolikrát zachová tak, jak by partner nepředpokládal, může být v rámci kontrakcí protivná, může muže odstrčit, odseknout mu, protože v dané chvíli situaci jinak nezvládá. S tím vším je třeba počítat.

Jak se tatínkové u porodu chovají?
Samozřejmě jsem zažila různě reagující tatínky. Zažila jsem otce, který celou dobu ležel na posteli, četl si nějakou tlustou knihu a tvářil se, že v místnosti není, zatímco maminka pohekávala a zpracovávala stahy. Pak jsem zažila tatínka, který pobíhal po místnosti a vykřikoval, že tohle už nevydrží, nesnese. A když jsem se zeptala maminky, která ležela ve vaně a odfukovala, jestli ho nemám raději poslat pryč, shovívavě poznamenala, ať ho nechám dělat, co si zamane...

Někdy ale naopak přijdou k porodu páry, které se k sobě chovají tak úžasně, vzájemně se podporují, že jejich spolupráce u porodu svou intimitou připomíná pohlavní styk - až mám pocit, že je vlastní přítomností ruším.


Z mého hlediska - nikdy. V době, kdy se mě to týkalo, se na nic takového jako otec u porodu samozřejmě nedalo ani pomyslet, stejně bych to ale nechtěla. Ne že by ve vztahu chyběla důvěra nebo otevřenost, ale přece jen... soukromí je soukromí.
A co vy? Měly jste/chtěly byste mít svého partnera u toho? Jak myslíte, že by to zvládal?

Reklama