Takhle blahosklonně mne poučil můj známý, který je hodně otevřený, a určitá nadsázka je mu bytostně vlastní. A tohle jeho životní moudro přišlo ve chvíli, kdy jsem se ho ptala, proč naše společná známá, mimochodem atraktivní osmatřicetiletá ženská, která je rozvedená a žije s dcerou v jednom obyčejném panelákovém domě, nedokáže toho svého "bambulu" donutit k tomu, aby s ní žil.
Ne snad, že by nutně chtěla pod čepec, ale byl by to pro ni důkaz, že ten "její" o ni stojí. A tak pořád čeká a čeká a občas je nervozní. A nejistá. "Takhle mám pocit, že do toho jde jenom napůl, a to mne mrzí, a přitom vím, že tohle je jeho jediný nedostatek, jinak je to skvělý chlap, který mi pomáhá a obětuje se, jen je možná zbytečně opatrný," vysvětlila mi.

A jak to vidí Jarda, zkušený mužský, který ví, jak to v životě chodí? "Podívej se, vždyť ono mu to takhle vlastně vyhovuje," začal vypočítávat na prstech Jarda. "Chodí s ní na výlety, spí s ní, občas si spolu něco uvaří, jezdí na dovolenou, na lyže. Přitom každý z nich žije sám, pokud vím. Proč by se chlap v letech měl vzdát dobrovolně svého soukromí? Já to úplně chápu. Udělal bych to po dvou rozvodech stejně. Žil bych sám, ale nechtěl bych být úplně sám. Tohle je pro chlapa vlastně ideální kombinace: mít dobrou ženskou, ale nemít už manželku."

Jarda je nicméně o něco "kurážnější", protože se po půlroční známosti nastěhoval ke své přítelkyni do jejího rodinného domu a svůj byt šikovně pronajímá. Ovšem netají se tím, že idylické soužití v domečku se zahrádkou asi nebude natrvalo, protože svoji přítelkyni má sice rád, ale chybí tam prý jiskra. Hlavně ta sexuální. Nicméně večeře jsou zatím stále ještě teplé a baráček je stále příjemně pohodlný, i když postel už dost studená. Ale protože ho znám a protože vím, že je vcelku nešikovný, tak si umím představit, že se "osmělil" a přistěhoval se, aby si zajistil slušný standard. Což Jarda díky své upřímnosti potvrdil, protože polotovary a hospody se mu prý už hnusí.

Jára na druhou stranu uznal, že chlap, který se přehoupl přes čtyřicítku, má děti z předchozího manželství a svoji partnerku miluje, nemusí nutně své sémě rozsévat na všechny světové strany, dokáže se prý usadit. A zklidnit.
"Ale proč by strkal hlavu do chomoutu? Ukaž mi chlapa, který se rozvede a nepoučí se z toho, obzvlášť v těchle letech. A ještě když mu bývalka dělá potíže s dětmi. Proč by riskoval, že zkazí pohodu, jakou se svou partnerkou zažívá, a vymění ji za manželský dril?"

A tak jsme pak ještě vydatně polemizovali o tom, co vlastně chtějí po čtyřicítce mužští a co ženské, když nejsou manželé. Že ženské nemusí být automaticky stíhačky, že nemusejí být s tím svým miláčkem čtyřiadvacet hodin denně, ale že jeho "chlapské" gesto, kdy ze sebe vysouká, že by s tou svou Maruškou, Jaruškou nebo Evinkou chtěl žít, je možná určité potvrzení toho, že o ni stojí. A že některé ženské to prostě potřebují asi slyšet.

A taky jsme se dohadovali o tom, jestli přistěhování nebo sňatek musí nutně znamenat ten největší kompliment, jakého se ženská od chlapa dočká...

Jsem Jardovi vcelku vděčná za to, že mi čas od času, když je vhodná příležitost a dáme se do řeči, poodhalí "mužský" způsob myšlení a nahlížení na vztahy.
Na druhou stranu si myslím, že možná ne každý chlap by se pod to, co Jarda tvrdí, okamžitě a s chutí podepsal. Možná to Jára ani sám nemyslí vážně a vede jenom takové ty silácké a zkušené řeči... Když papá pěkně spořádaně ty teplé polívky v baráčku své přítelkyně :-))

 

Reklama