Chlap a domácnost, jdou ta dvě slova vůbec k sobě? Asi jak kde a jak kdy.

Jsou muži, kterým práce v domácnosti nedělá žádný problém, a naopak jsou muži, pro které je jen myšlenka na domácí práci potupným snížením jejich autority.

 

Paní Iveta ví své:

„Když jsem si manžela brala, nepřemýšlela jsem nad tím, zda je ten typ chlapa, který mi bude doma pomáhat. Vlastně mě ani nenapadlo nad tím uvažovat. Můj táta pomáhal mamince se vším, uvařil, vyluxoval, umyl nádobí ... tak jsem to brala asi nějak automaticky.

Jak jsem se mýlila!

Když jsem byla v sedmém měsíci těhotenství, začala mě bolet záda. A to tak, že vstát z postele či z křesla, byl pro mě kolikrát hrozný problém. O luxování, či mytí nádobí nemluvě.

Několikrát jsem prosila manžela, aby alespoň vyluxoval. Jeho odezva mne pokaždé uzemnila. Křikl na mě, že není žádná domácí puťka, žádná holka pro všechno. Nebýt mé maminky, musela bych bolest překonat a uklidit sama, nebo bychom žili v nepořádku...

Když se narodila dcerka, vše bylo ještě horší. Nepomohl mi ani s ní, ani s domácností. Nákup byl pro něj nepředstavitelný problém a aby dcerce ohřál třeba láhev s čajem neexistovalo. Byla jsem na všechno sama. Vyžadoval teplý oběd, teplou večeři, perfektně uklizený dům... Pamatuji si dodnes, že jsem tenkrát myslela, že se z toho snad zblázním.

Když začal trávit víc času v hospodě než doma, zažádala jsem o rozvod. A nelituji toho.“

 

Pokud muž vyrůstá v domácnosti, kde je běžné, že otec pomáhá matce, je pravděpodobné, že ani jemu jednou nebude dělat problémy pomáhat své ženě.

„Nutím syna, aby mi pomáhal už od svých osmi let. Vynášel odpadky, uklízel si pokoj, uklízel do skříně své oblečení. Věřím, že jednou to jeho žena ocení,“  říká paní Kolouchová.

 

Děti by měly být zapojené do chodu domácnosti. Pochopitelně by měly pomáhat v rámci možností a s ohledem na svůj věk.

Paní P. z Prahy například nutila svého syna, aby v deseti letech (mimo jiné) pravidelně pral a žehlil nejen své spodní prádlo. Tato povinnost se týkala veškerého jeho oblečení, včetně ložních souprav...

Tento přístup mi připadá zbytečně přehnaný a obávám se, že efekt bude naprosto opačný. Nedivila bych se, kdyby paní P. svými požadavky vzbudila v synovi celoživotní odpor k podobným činnostem.

 

Ale jak jsem psala v úvodu, ne všichni muži jsou stejní a ne každý cítí odpor k domácí práci.

Paní Eliška nám poslala k tomuto tématu krásný mail:

„Na svého manžela si nemohu stěžovat. Pomáhá mi skutečně kde může a ani ho nemusím o nic prosit. Vidí ve dřezu nádobí, jde a umyje ho. Jdu do práce, a když se večer vrátím domů, mám vyluxováno a uvařeno. Až si kolikrát připadám tak nějak divně. Říkám mu, ať  to nechá, že se vrátím z nákupu a uklidím. A co myslíte? Přijdu z nákupu a oběd se už vaří, prach je utřený a prádlo pověšené.

Moc si ho za to vážím. Asi málokterý muž je taková hospodyňka ... až si někdy říkám, zda je to vůbec normální.“

 

Ovšem nastávají i situace, kdy si manželé domácí práce rozdělí. Každý dělá něco a jsou spokojeni oba dva.

Problém se zrodí ve chvíli, kdy do tohoto soužití zasáhne tchyně a jednou větou označí svou snachu za „línou mrchu“.

PRISLA TCHYNE A MIREK LUXOVAL. REKLA MU, AT TO NEDELA, ZE JE TO MOJE PRACE. VYSVETLILA JSEM JI, ZE JA VARIM A ZE MAME PRACE ROZDELENE. VIS CO MI REKLA?: TY SI BYLA VZDYCKY TAKOVA LINA MRCHA, IVANO!!!  Tak tato kouzelná esemeska nedávno přišla mé kamarádce.

 

A jaké zážitky a zkušenosti na téma Chlap a domácnost mají naše čtenářky?:

 

ramida:

Můj manžel je fakt bezva, kromě mnoha dalších věcí taky v tom, že mi fakt dost pomáhá doma, hlavně s naším Matýskem (za pár dní 2 roky). Jen mě štve, že se občas tváří, že je to strašná zásluha, že bych si toho měla jako extra vážit, protože tohle zdaleka nedělají všichni chlapi. Já vím, že ne, ale náš vztah byl vždycky o rovných právech i povinnostech, dítě je stejně jeho jako moje, do práce chodíme oba (teď už), tak proč je sakra to, že já přiběhnu, vařím, peru, uklízím a ještě se přitom snažím maximálně věnovat synovi, normální, a to že on se stará o dítě, když něco dělám, občas vynese koš a umyje nádobí, je zásluha, ze kterou bych mu měla doma vyvěsit snad pamětní desku?

 

Rikina:

Drobnosti, jako koš, šatstvo, drobečky atd. už neřeším, léta zkušeností mě poučila, že na tom vůbec nezáleží. Nejsme ani jeden dokonalej, no. Když někde leží kus oděvu, tak ho zvednu a uklidím, pokud si toho ten můj všimne, usměje se na mě a dostanu pusu. Když naopak já odložím hrnek od čaje do dřezu a hned ho neumyju, umyje ho on, protože mu to vadí. Tak se na něj usměju a pusu dostane on (nejsme čerstvě zamilovaní, už jsme spolu pár let). Hádat se kvůli tomu je přece nekonstruktivní, to ten problém stejně neřeší. Jako důvod k naštvání může občas sloužit to, že něco udělám, dle svého mínění dobře, správně a dokonale, pak přijde partner a totéž předělá, protože dle jeho mínění to mohlo být ještě dokonalejší. To si někdy řeknu, proč se na to já blbec nevykašlu a nesednu si radši s knihou, ale nehádám se, protože vím, že to ten můj nemyslí zle. On mi nechce dát najevo, že jsem neschopná a nešikovná, on si prostě jen myslí, že daná věc se dá udělat líp, a tak to tak udělá. Nechápe, že mi to může vadit.

 

Není chlap jako chlap. Některý je hotová hospodyňka a jiný bere nohy na ramena, jen co zahlédne vysavač...

Nevaří, nemyje nádobí, nevyluxuje? Možná váš muž není v domácnosti zrovna dobrým pomocníkem, ale třeba má jinou, krásnou přednost, pro kterou ho milujete, pro kterou si ho vážíte. A to je myslím pro vztah častokrát důležitější než umytý talíř či perfektně vyluxovaný koberec.

Reklama