Bulvár

Chip a Dale

Nosím kontaktní čočky už 12 let a více méně bez problémů. Začala jsem na výšce. Ne proto, že by mi brýle ubíraly na kráse (ono se nadarmo neříká, že, kde nic není, ani čert nebere), ale ti co nosí brýle mi dají pravdu, že když třeba v zimě vlezete do obchodu, tak jste tam první 3 minuty za blázna, protože přes zamlžené brýle nic nevidíte, stejně tak zkuste vařit a zvednou pokličku, otevřít troubu, ….

Tenkrát čočky stály hříšné peníze (ne že by to teď byla levná sranda), ale tisícovka pro študáka před takovou dobou bylo opravdu dost, k tomu ještě roztok. Ještě to byly čočky, které se musely vyvařovat. Byly na to sice stroječky, ale tahle investice musela počkat. Rodičům jsem o peníze na ně říct nechtěla, přece jen před časem zasponzorovali moje nové brýle a tak jsem na ně díky brigádám ve skriptárně našetřila. Měla jsem z nich takovou radost, že jsem si je i pojmenovala – byli to Chip a Dale. Moje oči je bez problémů snesly, dokonce ani jejich nasazování a vyndávání nebylo takové laboratorní cvičení jak jsem očekávala, a že by měl být nějaký problém s vyvařováním mě ani nenapadlo. Prostě jsem si koupila malý plecháček a bylo. Jenže jsem si k němu měla koupit i tucet kapesníků na výrobů uzlů. Asi po měsíci jsem čočky jako obvykle na koleji vyvařovala. Počkala jsem až se začne voda vařit, ztlumila jsem plotýnku a vyběhla jsem z pokoje – znáte to - na chvíli – půjčit si o pár pater výš od kamarádky přednášky. Když jsem se od ní vracela na chodbě jsem pozdravila naši milou paní uklízečku a ta mi povídá: „Vařily jste si u vás vodu na kafe a zapomněly jste ji vypnout, teď jsem tam byla, už jsem hrnek odstavila.“

Jak se vždycky říká, že v takových chvílích běžíte stovku za pět vteřin, tož já ji běžela tak za čtyři. V pokoji žádné oblaka dýmu ani smrad nebyl. „Hurá!“ pomyslela jsem si „ŽIJOU“. Jenže po Chipovi a Dalovi zbyly v hrníčku jen dva fleky, smutný konec tak blízkých kamarádů.
Ale po čase jsem už nosila Chipa a Dala II, III, …a teď už to je bůhví které pokolení.

Jo čočky, to ja alchymie.

Klidný den
Japina


Děkujeme za nádherný příspěvek :).

:))) Teda a já si myslela, že jsem blázen, když si pojmenovávám počítače a meče :). Ale pojmenovat čočky mě teda nikdy nenapadlo :). Asi by mi jich bylo pak při vyhazování, nebo když bych je usmažila - v době, kdy jsem ještě vyvařovala - moc líto... Stačí jak obrečím rozbitý hrnek nebo uvadlou kytku :).

redakce@zena-in.cz

   
24.04.2007 - Společnost - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [1] Gabsi [*]

    Tak to já jsem si jako studentka dlouho šetřila na zlatý řetízek a taky jsem ho brzy ztratila. U nás se v takových situacích říká "to by si jeden vzteky řiť uhryz" - tedy "zadek ukousnul"

    superkarma: 0 24.04.2007, 14:51:47

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme