Tak jsem si dnes lámala hlávku, jaké téma zvolit pro ten dnešní den. Ale znáte to určitě taky, občas se prostě zadaří... mozkovna vymetená, buňky stávkují. To je potom jeden opravdovej chudák. Zvlášť, když je editor. A to já dneska teda jsem.

I otevřela jsem v tomto polozoufalém stavu redakční mail a ke své radosti v něm nalezla spoustu Vašich příspěvků, které jste včera posílali Radkovi. A jak jsem si to tak pročítala, našla jsem tam jeden od mé - již staré známé dobré souputnice - Vikiny007.

A ehjhle! V hlavince škrtlo a bliklo a díky Vikině máme dnešní téma. A tím je - smích. Co vás nejvíc rozesměje, kdy jste se sami odbourali, na jaké humorné situace nemůžete zapomenout a pokaždé, když se vám vybaví, se musíte znovu smát? Pište, pište, pište... ať se dneska stěny otřásají.

A nyní již přicházím k tomu, abych vám odtajnila Vikinin příspěvek, díky kterému se mé páteční editorské ráno stalo fajnovým. A Vikino... moc díky, fakt... dáreček už balím. Fakt si ho zasloužíš. :o)))) Nebýt tebe... jsem tady smutná a bez nálady. Fakt. :o))

Vikiny chechtačka

Nevím, jak dalece tímto trpíte vy, ale já mívám občas takový ten nezadržitelný smích, říkáme tomu atomový záchvat. Prostě přijde nenápadný podnět a já se musím chechtat, až  mi tečou slzy, i kdyby to bylo na pohřbu. Občas mě to uvede do nějaké trapné situace, třeba v práci a vysvětlujte to někomu, kdo si přijde vyřídit docela důležitou věc. Dejme tomu mu hrozí, že přijde hnusný exekutor a bude zabavovat. Vejde do kanceláře, a tam vidí dvě úřednice, které si evidentně nezaslouží svůj plat, protože se drží za břicho a chechtají se, až jim tečou slzy. My jsme na tom s kolegyňkou totiž stejně.

Jednou jsme jeli s bráškou do Prahy a lístek jsme byli nuceni koupit až ve vlaku, protože byla zavřená pokladna. Přišel takový šíleně vážný vousatý průvodčí, určitě velice slušný člověk. Bráška v té době dělal v pokladně a jeho úchylka byla, že si všechny svoje papírové peníze měnil za ty, které vypadaly jako čerstvě vytištěné z tiskárny. Průvodčímu tedy odevzdal dvě nažehlené papírové dvacetikoruny, průvodčí mu dal jízdenku a poodešel k dalšímu cestujícímu. A v tu chvíli mi něco nakukal čertík a já povídám nahlas: „Vidíš, ani si nevšiml, že jsou falešné.“ V tu chvíli se průvodčí vymrštil a začal proti oknu zkoumat peníze. Nám se to ovšem velice líbilo a byli jsme ztracení. Od té doby nám připadalo humorné cokoliv, kdo z nás řekl, a skončili jsme vychechtaní s břichabolem ohnutí přes zábradlí Holešovického mostu.

Někdy mi stačí i taková maličkost, jako když nám na velice vážné a důležité schůzi s obědem přinesl číšník místo příboru dva v ubrousku pečlivě zabalené nože, a byla jsem ztracená.  Vážnost schůzky velice utrpěla. Další trapas se konal v porodnici, kdy zřízenci při mém přesunu na vozík explodovaly kšandy a místo zdrchané matičky po čerstvém porodu přivezl na pokoj hýkajícího a slzícího cvoka.

Ptám se zcela zodpovědně – mám se léčit? 

Vikina007

Kdepak, léčit rozhodně ne.... :o)) Jsi bezva. A nezapomeňte vy ostatní psát své humorné situace... dneska je povoleno vše. V zájmu smíchu... :o))

redakce@zena-in.cz

Reklama