Pamatuji si na Vánoce, které proběhly před pár lety. Vše bylo krásné, dárečků mnoho, jen já jsem se po Štědrém dni probudila a bylo mi nějak smutno.

Uvědomila jsem si, že jsem ztratila něco ze sebe. To dětské bezprostřední těšení bylo najednou pryč. Stále se těším na Vánoce, jen už je to jiné…
 

Nejkrásnější vzpomínky mám na dobu, kdy jsem ještě psala Ježíškovi a doufala, že všechna přání se mi splní.

 

Dodnes si živě pamatuji na Vánoce, když jsem byla asi ve druhé třídě a ze všeho nejvíc jsem si přála gramofon. Splnilo se.

 

Nadšeně jsem dlouhé hodiny pozorovala, jak se deska točí a hraje moji oblíbenou písničku. Ne jen jednou, dvakrát, ale i desetkrát.

 

Učila jsem se brát desky do rukou tak, jak se správně má. Párkrát jsem je dětskými prstíky potlapkala a pak si naivně myslela, že když tu čmouhu rozmažu, nic se nepozná.

 

Ten vánoční dárek v podobě gramofonu pro mě znamenal hodně. Během pár měsíců už jsem měla celou sbírku gramofonových desek – malých i velkých. Nevadilo mi, když na desce byly pouze dvě písničky. Vydržela jsem ji donekonečna obracet a nastavovat jehlu.

Měla jsem i své oblíbené: Šmouly, Hurvínka a Pavla Horňáka. 

Snad stokrát jsem si prohlížela obaly na desky, na kterých byly fotografie a seznamy písní či vyprávění. Několikrát tajně svého oblíbeného Horňáka políbila a doufala, že se s ním někdy doopravdy potkám. 
 

S gramofonem jsem vstávala, usínala, trávila své volné chvilky, smála se i tancovala. A pak jednou, zase byly Vánoce a já dostala magnetofon. Za další roky zase CD přehrávač. Přineslo mi to mnoho nových možností. Už to ale nějak nebylo ono.

 

Moderní doba si, prý, žádá své. Ale tak jako mi chybí zase napsat Ježíškovi a opravdu věřit, že jedině on mi dárky přinese, tak postrádám ten nepopsatelný pocit, když vezmu desku opět opatrně do rukou, snažím se ji neupatlat, nastavím jehlu a pak už se jen dívám, jak se točí...

 

   

Reklama