Vztahy

Chci zapomenout a odpustit. Jen nevím, jak.

"Díky Ženě-in jsem dokázala odemknout zakázanou komůrku ve své duši a pojmenovat to, s čím celý život žiji a s čím nejsem dosud smířená. To, že jsem se dokázala ze svých pocitů vypsat, mi ale velmi pomohlo. Jakoby ze mě částečně spadl obrovský balvan, který mě dusil," napsala nám paní Ivana. Vzhledem k tomu, že v anketě u listopadového článku Byla jsem sexuálně zneužita (čtěte ZDE ) mnoho z vás hlasovalo, že se sexuálním zneužitím má své vlastní zkušenosti, myslíme si, že takové tajné, neodemčené komůrky má v sobě hodně z vás.

Paní Ivana v sobě celý život dusila to, čemu byla v dětství vystavena. Po té, co se ze své bolesti "vypsala", částečně se jí ulevilo. A souhlasila, abychom její příběh zveřejnili na našich stránkách. Jako žalobu a varování... Jako výpověď všech malých holčiček, které si svou bolest nesou uzamčenou celá léta...

 

Nedokázala pochopit, proč se jí to stále tlačí do hlavy. Proč se najednou – po tolika letech – oživují vzpomínky, na které chtěla už dávno zapomenout, o kterých si zakázala přemýšlet a které zasunula co nejhlouběji do svého nitra. Pokusila se je dokonce úplně vytěsnit, ale to se jí nikdy nepodařilo. A tak se smířila s tím, že to někde úplně vespod zůstane ležet, ale že to nikdy nebude vyvolávat a zabývat se tím. Tohle předsevzetí si dala v době, kdy už byla dostatečně velká, aby si uvědomovala, co se jí vlastně dělo.

Celá léta se jí to dařilo, tak proč teď najednou taková zrada? Proč se to všechno dere na povrch, mučí jí to, trápí a sužuje? Proč ji to nutí připomínat si ty chvíle, které se přeci staly tak dávno!

Třicet let je snad dostatečně dlouhá doba na to, aby se s tím smířila a vzala to jako fakt. Má za sebou půlku života, vychovala dvě děti, působí vyrovnaně a docela spokojeně. A přesto ji něco tlačí jako můra. Neodbytné myšlenky, které se vracejí den co den, noc co noc.

“Čípak jsi holčička?”

“Tatínkova.”

Ne, proboha, ne! Jak je možné, že to tam stále je? A stále tak živé? Celá léta na to nemyslela, tak proč teď najednou se ty myšlenky dostavují samy a bez pozvání?

Nikdy se nikomu nesvěřila. Všechno si to držela v sobě. Proč?

Nejdřív byla moc malá na to, aby pochopila, že to není normální. Žila v domnění, že to tak má být, že je to tak správně.

A pak, když už z toho rozum měla, došlo jí, že to, k čemu po celé její dětství docházelo, tak úplně normální nebylo. Ale to už se zase styděla, o tom s někým mluvit. Právě tehdy to zasunula hodně dospod a zavřela na pevnou petlici.

A teď, ve čtyřiceti letech je to tady. Pronásleduje ji to, deptá, trápí, sužuje. Najednou cítí nenávist k člověku, kterého celý život milovala. Ano, milovala ho i v době, kdy zjistila, že jí svou láskou ubližoval.

Byl to přece táta! Musela mlčet, dělat jakoby nic a zachovat hezké rodinné vztahy. Kvůli mamince, která by to nepřežila.

Jak to vlastně bylo, když byla malá? Jak to cítila? Co si myslela?

To je právě to!

Žila v milující rodině, obklopená láskou a vstřícností. Byla svědkem nádherného vztahu mezi svými rodiči. Jak se jenom ti dva měli rádi. Nikdy je neslyšela se hádat, nikdy nedostala výprask, byla mámino a tátovo sluníčko. Nemohla přece tuto idylu rozbít nařčením vlastního otce! Žila by s tou vinou až do konce svých dnů. A tak to neudělala. A teď je za to potrestaná.
Do hlavy jí buší nesourodé útržky.

“Pojď si k tatínkovi sednout.”

Vidí otcovy natažené ruce, jak si ji přitahují na klín. Má ji přece tak rád. Uvelebila se na jeho klíně a nechala se hladit. Po zádech, po nohách, po břiše.

Když byl táta doma, bylo její místo při sledování televize na jeho klíně. Vždycky. Měl ji opravdu hodně rád, chtěl ji mít u sebe co nejblíž. Tátova princeznička.

“Dej mi pusinku.”

Našpulila rtíky a obdařila taťku pěknou, mlaskavou.

“To je špatně. Musíš se naučit dávat pořádné pusinky. Znovu.”

S touto hrou vydržel vždycky hodně dlouho. Pusinky, které byly rozdány, by se daly počítat na desítky.

Otravovalo ji to, ale neuměla se vzepřít.

“Už nechci.”

“Ale jen pojď a dej tatínkovi pořádnou pusinku. Ještě tři. Pojď.”

Je nemocná. Ráno leží v posteli. Čte si pohádky o Českém Honzovi. Táta má odpolední.

“Už jsi vzhůru?”

Nakoukl do pokoje, a když zjistil, že jeho beruška už nespí, přisedl na postel. Odhrnul peřinu a lehl si vedle ní. Přitiskl se celým tělem a dlouho, předlouho hladil svou holčičku po celém těle.

Ležela jako zcepenělá a nebyla schopna se pohnout. Nebylo jí to příjemné, ale měla pocit, že to musí vydržet. Tatínek ji přece má rád. Rád se s ní mazlí a rád ji hladí. Na tom přece není nic divného. To spíš ona je divná, že se jí to nelíbí.

Takhle to šlo celá léta. Ani neví, jak dlouho. Ví jenom jedno. Že to tak bylo vždycky. Od ranného dětství, kdy už si dítě pamatuje různé události.

Ve dvanácti letech dostala menstruaci. Táta viditelně ochladl. Už ji nechtěl hladit, už nechtěl, aby mu sedávala na klíně, už si k ní nelehal do postele.

Byla poskvrněná. Přestala být jeho holčičkou. Spáchala těžký hřích tím, že vyspěla.

Místo mazlení despekt, místo hlazení nezájem.

V sedmnácti se poprvé zamilovala. A začalo to nanovo. Otec nesnesl představu, že by jeho holčičku měl někdo jiný. Zakazoval jí chodit ven, slovně ji ponižoval, když přišla šťastná ze schůzky. Pásl se na jejích rozpacích a později neskrýval nadšení, když přišla smutná a plačtivá.

“Rozešli jsme se.”

“No tak vidíš. Nestál za to. Čípak jsi holčička?”

Pane bože, to ne. Tohle už zpátky ne!

“Ničí!”

Za tento prohřešek byla potrestána několikaměsíční ignorací.

Proč se mi teď, když už je mi přes čtyřicet, tohle všechno vrací? Je to přece už dávno, dávno pohřbené. Dnes už s tím přece nemůžu vůbec nic udělat. To jsem měla tenkrát. Ale teď už ne. Tak proč to tam stále mám?

Asi proto, že jsou věci, které můžeme odpustit, ale nedokážeme je zapomenout.

A já jsem zatím neodpustila. Možná, že kdybych to dokázala, tak by se mi ulevilo. Jenže – je vůbec možné TOHLE někdy odpustit?!

 

   
12.01.2005 - Láska a vztahy - autor: Jaroslava Machálková

Komentáře:

  1. avatar
    [41] Jenny [*]

    Odpuštění je nejdůležitější pro toho, kdo odpouští. Ten druhý tím nic nezíská, ale pokud dokážeme odpustit, tak se nám samotným bude žít mnohem lépe.

    superkarma: 0 13.01.2005, 08:57:07
  2. avatar
    [40] Léthé [*]

    Feng:tak nějak

    superkarma: 0 12.01.2005, 23:24:38
  3. avatar
    [37] Léthé [*]

    Mahara: Exupery: Mě je 49. Zneužívaná jsem byla ve svých 4 letech. Já se ze svou minulostí již dávno vyrovnala. Já se tím neužírám, nepěstuji v sobě nenávist, ale ani špetku POCHOPENÍ. Jediné co dnes cítím je absolutní lhostejnost vůči tomu člověku. A to je to, co považuji za svoje vítězství.

    superkarma: 0 12.01.2005, 22:55:36
  4. avatar
    [35] Kimmy [*]

    Teda ja musim povedat, ze tym filozofickym kecom od Mahary vobec nerozumiem - asi som nablbla...
    Ovela rozumnejsie sa mi zda to, co pise Lethe - ona snad bude vediet lepsie pochopit aj to, ako sa pani Ivana citi - uz len preto, ze sama nieco podobne zazila a v hlave si to zrovnala.
    Ja myslim, ze pani Ivana sa nema nutit do nejakeho odpustania; predsa ak niekto odpusta, tak to moze znamenat aj to, ze uz neciti bolest, resp. je zo svojou bolestou vnutorne zmiereny tak, ze tu bolest prestane citit. Ale to sa asi stane nejako prirodzene, nie tym ze si to clovek nanuti lebo "odpusit je spravne a okolie mi tak radi?"
    Vsak pise ze aj predtym brala ohlady na matku, preco by teraz zase mala brat ohlady na otca a lutovat ho?? Moze "polutovat" samu seba, avsak v tom zmysle ze si uvedomi ze na nej bola spachana krivda, ktora ju poznacila a ktora ju este aj dnes velmi boli, ale ako nam raz povedala jedna pani ucitelka (pre Sandy a podobnych: bolo to na strednej skole a nie na univerzite, aby ste mi tu zase nezacali vypisovat aka som zla "psychologicka"), v kazdej bolesti je aj sila, a ta sa da obratit v nieco pozitivne. Teda presnejsie, povedala to asi tak ze v kazdej bolesti je sila a ta sa da vyjadrit v pisani (bolo to na predmete kde sme sa ucili kreativne pisat, taky maly volitelny predmet v poslednom rocniku na High School). Takze tym, ze to Ivana napisala sa jej vlastne ulavilo prave preto, lebo vyjadrila svoje pocity ktore dlho v sebe potlacovala. Clovek asi najskor zabudne ked si zoberie svoje pocity na vedomie a vyjadri ich, ci uz niekomu inemu, alebo len tak sam sebe, trebars v denniku...

    superkarma: 0 12.01.2005, 22:31:02
  5. avatar
    [30] Eva_CZ [*]

    cmunda:

    superkarma: 0 12.01.2005, 18:01:25
  6. avatar
    [29] Landriel [*]

    Ivano, cítím s tebou, zažila jsem od svého otce něco velmi podobného, naštěstí já o tom dokázala nemlčet a máma se s otcem okamžitě rozvedla (pravda, u něj tam byl i alkohol a násilí). Jestli ti můžu poradit, pak opravdu vyhledej pomoc psychologa, ono pomáhá i jen to, že o té věci dokážeš mluvit, i tím se ta bolest zmenší. Já už jsem dnes v pohodě, nezapomněla jsem a nejspíš ani neodpustila, ale neužírám se tím a ani za bezesných nocí se mi to nevybavuje (na to mám ve skříni jiného kostlivce ). Přeju hodně síly a štěstí.

    superkarma: 0 12.01.2005, 16:56:30
  7. avatar
    [27] Exupery [*]

    Léthé: A proč bys toho otce neměla litovat, lítostí mu neprokazuješ žádnou přízeň, spíš naopak, být polítováníhodnej není nic moc. Já teda z článku nechápu, jak daleko tatínek zašel. Jestli chtěl jenom pusinky a hladil holku po břiše, tak to není sice nic příjemnýho a tatínek není úplně normální, ale zas není zločinec. Komu rodiče v ničem neublížili? Třeba moje máma chtěla, abych byla skromná (prej), tak mi říkala, že mám odstátý uši a roste mi velkej nos, neumím vůůbec zpívat, prý to mám po ní (v životě mě neslyšela).... Takže , když jsem pak měla ve škole zazpívat, spustila jsem hysterickej řev a učitelka si mě musela odvést poslechnout do kabinetu. Uši jsem samozřejmě chtěla přišít. Přitom si myslím, že mám výborný rodiče, většina kamarádů mi ještě závidí, jak jsou v pohodě. To byla jenom reakce na Léthé, že faktem zůstává, že jí ublížila a tak proč ho litovat, nechci srovnávat moji situaci s tou ivaninou, chraňbůh , ale rodiče ubližujou zcela běžně a většinou o tom nevědí.

    superkarma: 0 12.01.2005, 15:40:01
  8. avatar
    [22] Léthé [*]

    Eva_Fl: Dyť to je o čem píšu. Psycholog může naučit s touto vzpomínkou žít, vyrovnat se s tím a jít dál…neohlížet se zbytečně.
    Co bych ale nikdy nedokázala a ani nevím jestli by to nějaký psycholog mohl někdy doporučit, je rada MODROOCKA. Již při té představě se i zvedá žaludek a otvírá nůž v kapse . Jít za „pachatelem“ rozebírat s nim důvody….nedejbože detaily , oživovat již jakžtakž nekrvácející ránu? To je teda sadomaso….a proč bych to dělala? Ať už byly otcovo důvody jakékoliv, faktem zůstává že ublížil a proč bych ho měla já litovat? Litoval by snad někdo vraha svého dítěte a bude se pitvat v důvodech, co toho chudáčka zabíjáckého k tomu vedlo, že mi odkrágloval třeba syna? Vím, mé porovnání je extrém, ale proč chtít pochopit pachatele?
    Radím jen jediné.Zkusit jakýmkoliv způsobem se s touto minulostí vyrovnat….a pomocí psychologa, kineziologie …prostě cokoliv, jen ne se znovu dívat do těch samých očí a…..

    Stejně by mě zajímal na toto téma názor odborníka. Co by asi řekl? Konfrontovat otce, či se snažit zapomenout i na to že kdy žil.

    superkarma: 0 12.01.2005, 12:25:37
  9. avatar
    [20] Eva_CZ [*]

    Lethe - presto si myslim, ze dobry psycholog ji pomuze to v sobe zpracovat. Ne odpustit, ne prestat na to myslet, ale uzirat se tim. Dostat to ze sebe ven.

    superkarma: 0 12.01.2005, 11:16:53
  10. [19] xenie [*]

    Reneta: taky mně zarazilo, že se tam nezmiňuje matka...kde byla ?

    superkarma: 0 12.01.2005, 10:03:28
  11. [17] xenie [*]

    určitě psycholog a terapie, od toho ti lidé jsou a ví, jak pomoct... nevím jaký máte vztah s otcem, ale snažila bych se ho úplně vytěsnit, vymazat, nestýkat se s ním...ovšem to je jen můj laický názor, ale Ty potřebuješ opravdu zajít za odborníkem.

    superkarma: 0 12.01.2005, 09:54:25
  12. avatar
    [14] kytička [*]

    odpoustet neni co...verim ze se to muze vracet jako nocni mura a vse je se vsim spojene..
    da se to patricnou terapii tak nejak ukocirovat..ovsem myslim, ze vymazat uplne ne..je dulezite posilit sebe sama, mit sebevedomi, pak je to lehci...
    mela jsem klientku, ktera by¨la na tom podobne..

    superkarma: 0 12.01.2005, 08:54:56
  13. avatar
    [10] vifina [*]

    je to strašný co se děje mě se stalo něco podobnýho akorát že to byl cizý člověk který mě znásilnil a vím jaký to je a jak se vzpomínky na ty zrůdnosti vracejí. Já jsem udělala taky chybu, že jsem to nikomu neoznámila jenom svýmu přítelovi a teď tady, ale je to 6 let (bylo mě 19) a musela jsem se s tím vypořádat sama. Nejhorší na tom byly ty muka kdy jsem absolvovala gynekologický vyšetření + odběry krve a to čekání na výsledky bylo příšerné. Naštěstí vše dopadlo dobře, ale bohužel tu chvíli na tu nikdy nezapomenu akorát s tím musím žít, ale nemyslím na to jenom, když se o tom někde mluví či píše. Máme si dávat pozor v každým věku, protože se nejedná jenom o děti akorát že děti jsou více bezbranný. Tento článek je ale jinýho problému a to sexuální obtěžování v rodině a to si nedokážu představit že by otec na mě sahal jinak než normálně a zaručeně to musí být horší v tom smyslu, že se jedná o člena rodiny v kterém máme nejvíc důvěry. Fuj tyto lidi by měli být hned izolovány od nás a někde být zavřený. Měla to říct, protože píše že má děti a co kdyby je svěřila dědovi a babičce na prázdniny nebo jenom na pohlídání? Co kdyby to opakoval na svých vnoučatech? Tato hyena nebude nikdy už normální, protože to má pořád v sobě a správně by měl být potrestaný ikdyž je to blízká osoba.

    superkarma: 0 12.01.2005, 08:36:17
  14. avatar
    [9] Sama [*]

    Myslím, že nezapomeneš a neodpustíš nikdy - jde o jediné - naučit se s tím žít

    superkarma: 0 12.01.2005, 08:22:47
  15. avatar
    [8] Žábina [*]

    strašný...

    superkarma: 0 12.01.2005, 08:13:23
  16. avatar
    [6] Salazarka Zmijozelová [*]

    Ach joooo! mě při tom čtení chytaj uplný záchvaty vzteku...asi bych ho umlátila i dodatečně . Hodně štěstí

    superkarma: 0 12.01.2005, 08:04:32
  17. avatar
    [5] Haňulinka [*]

    Je to hrozný. Jen si říkat ať se to nestane jednou mým dětem. Přeji hodně štěstí

    superkarma: 0 12.01.2005, 07:19:41
  18. avatar
    [2] Léthé [*]

    Podle mě , ani milión psychologů nedovede vymazat určité vzpomínky… až na jednoho, pana Alzhaimera .

    Možná ale pomůže s těmi vzpomínkami žít. A proč bys měla odpouštět ?…ani já jsem neodpustila a neodpustím . Ani se o to nesnažím. U mě nešlo naštěstí o vlastního otce. Kdyby od mé matky neodešel, možná že by mě on uchránil .

    Jak se to zpívá v jedné písničce od Zmožka? „Čas otupí i ostrý břit ….“

    Přeji ti hodně štěstí

    superkarma: 0 12.01.2005, 02:22:40
  19. avatar
    [1] Eva_CZ [*]

    To je sileny... Asi by to chtelo psychologa a terapii a ..... ja nevim. Hodne stesti, Ivano!

    superkarma: 0 12.01.2005, 01:37:45

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme