Reklama

"Díky Ženě-in jsem dokázala odemknout zakázanou komůrku ve své duši a pojmenovat to, s čím celý život žiji a s čím nejsem dosud smířená. To, že jsem se dokázala ze svých pocitů vypsat, mi ale velmi pomohlo. Jakoby ze mě částečně spadl obrovský balvan, který mě dusil," napsala nám paní Ivana. Vzhledem k tomu, že v anketě u listopadového článku Byla jsem sexuálně zneužita (čtěte ZDE ) mnoho z vás hlasovalo, že se sexuálním zneužitím má své vlastní zkušenosti, myslíme si, že takové tajné, neodemčené komůrky má v sobě hodně z vás.

Paní Ivana v sobě celý život dusila to, čemu byla v dětství vystavena. Po té, co se ze své bolesti "vypsala", částečně se jí ulevilo. A souhlasila, abychom její příběh zveřejnili na našich stránkách. Jako žalobu a varování... Jako výpověď všech malých holčiček, které si svou bolest nesou uzamčenou celá léta...

 

Nedokázala pochopit, proč se jí to stále tlačí do hlavy. Proč se najednou – po tolika letech – oživují vzpomínky, na které chtěla už dávno zapomenout, o kterých si zakázala přemýšlet a které zasunula co nejhlouběji do svého nitra. Pokusila se je dokonce úplně vytěsnit, ale to se jí nikdy nepodařilo. A tak se smířila s tím, že to někde úplně vespod zůstane ležet, ale že to nikdy nebude vyvolávat a zabývat se tím. Tohle předsevzetí si dala v době, kdy už byla dostatečně velká, aby si uvědomovala, co se jí vlastně dělo.

Celá léta se jí to dařilo, tak proč teď najednou taková zrada? Proč se to všechno dere na povrch, mučí jí to, trápí a sužuje? Proč ji to nutí připomínat si ty chvíle, které se přeci staly tak dávno!

Třicet let je snad dostatečně dlouhá doba na to, aby se s tím smířila a vzala to jako fakt. Má za sebou půlku života, vychovala dvě děti, působí vyrovnaně a docela spokojeně. A přesto ji něco tlačí jako můra. Neodbytné myšlenky, které se vracejí den co den, noc co noc.

“Čípak jsi holčička?”

“Tatínkova.”

Ne, proboha, ne! Jak je možné, že to tam stále je? A stále tak živé? Celá léta na to nemyslela, tak proč teď najednou se ty myšlenky dostavují samy a bez pozvání?

Nikdy se nikomu nesvěřila. Všechno si to držela v sobě. Proč?

Nejdřív byla moc malá na to, aby pochopila, že to není normální. Žila v domnění, že to tak má být, že je to tak správně.

A pak, když už z toho rozum měla, došlo jí, že to, k čemu po celé její dětství docházelo, tak úplně normální nebylo. Ale to už se zase styděla, o tom s někým mluvit. Právě tehdy to zasunula hodně dospod a zavřela na pevnou petlici.

A teď, ve čtyřiceti letech je to tady. Pronásleduje ji to, deptá, trápí, sužuje. Najednou cítí nenávist k člověku, kterého celý život milovala. Ano, milovala ho i v době, kdy zjistila, že jí svou láskou ubližoval.

Byl to přece táta! Musela mlčet, dělat jakoby nic a zachovat hezké rodinné vztahy. Kvůli mamince, která by to nepřežila.

Jak to vlastně bylo, když byla malá? Jak to cítila? Co si myslela?

To je právě to!

Žila v milující rodině, obklopená láskou a vstřícností. Byla svědkem nádherného vztahu mezi svými rodiči. Jak se jenom ti dva měli rádi. Nikdy je neslyšela se hádat, nikdy nedostala výprask, byla mámino a tátovo sluníčko. Nemohla přece tuto idylu rozbít nařčením vlastního otce! Žila by s tou vinou až do konce svých dnů. A tak to neudělala. A teď je za to potrestaná.
Do hlavy jí buší nesourodé útržky.

“Pojď si k tatínkovi sednout.”

Vidí otcovy natažené ruce, jak si ji přitahují na klín. Má ji přece tak rád. Uvelebila se na jeho klíně a nechala se hladit. Po zádech, po nohách, po břiše.

Když byl táta doma, bylo její místo při sledování televize na jeho klíně. Vždycky. Měl ji opravdu hodně rád, chtěl ji mít u sebe co nejblíž. Tátova princeznička.

“Dej mi pusinku.”

Našpulila rtíky a obdařila taťku pěknou, mlaskavou.

“To je špatně. Musíš se naučit dávat pořádné pusinky. Znovu.”

S touto hrou vydržel vždycky hodně dlouho. Pusinky, které byly rozdány, by se daly počítat na desítky.

Otravovalo ji to, ale neuměla se vzepřít.

“Už nechci.”

“Ale jen pojď a dej tatínkovi pořádnou pusinku. Ještě tři. Pojď.”

Je nemocná. Ráno leží v posteli. Čte si pohádky o Českém Honzovi. Táta má odpolední.

“Už jsi vzhůru?”

Nakoukl do pokoje, a když zjistil, že jeho beruška už nespí, přisedl na postel. Odhrnul peřinu a lehl si vedle ní. Přitiskl se celým tělem a dlouho, předlouho hladil svou holčičku po celém těle.

Ležela jako zcepenělá a nebyla schopna se pohnout. Nebylo jí to příjemné, ale měla pocit, že to musí vydržet. Tatínek ji přece má rád. Rád se s ní mazlí a rád ji hladí. Na tom přece není nic divného. To spíš ona je divná, že se jí to nelíbí.

Takhle to šlo celá léta. Ani neví, jak dlouho. Ví jenom jedno. Že to tak bylo vždycky. Od ranného dětství, kdy už si dítě pamatuje různé události.

Ve dvanácti letech dostala menstruaci. Táta viditelně ochladl. Už ji nechtěl hladit, už nechtěl, aby mu sedávala na klíně, už si k ní nelehal do postele.

Byla poskvrněná. Přestala být jeho holčičkou. Spáchala těžký hřích tím, že vyspěla.

Místo mazlení despekt, místo hlazení nezájem.

V sedmnácti se poprvé zamilovala. A začalo to nanovo. Otec nesnesl představu, že by jeho holčičku měl někdo jiný. Zakazoval jí chodit ven, slovně ji ponižoval, když přišla šťastná ze schůzky. Pásl se na jejích rozpacích a později neskrýval nadšení, když přišla smutná a plačtivá.

“Rozešli jsme se.”

“No tak vidíš. Nestál za to. Čípak jsi holčička?”

Pane bože, to ne. Tohle už zpátky ne!

“Ničí!”

Za tento prohřešek byla potrestána několikaměsíční ignorací.

Proč se mi teď, když už je mi přes čtyřicet, tohle všechno vrací? Je to přece už dávno, dávno pohřbené. Dnes už s tím přece nemůžu vůbec nic udělat. To jsem měla tenkrát. Ale teď už ne. Tak proč to tam stále mám?

Asi proto, že jsou věci, které můžeme odpustit, ale nedokážeme je zapomenout.

A já jsem zatím neodpustila. Možná, že kdybych to dokázala, tak by se mi ulevilo. Jenže – je vůbec možné TOHLE někdy odpustit?!