Reklama

Milá redakce,

zrovínka včera na to přišla řeč. Pamatuji si, jak mi před léty táta dohazoval syny od svých přátel, že jsou chytří , mají přehled, zabezpečí mně.. Já byla rebel a samorost. Když jsem svého budoucího chotě  poprvé přivedla domů , po kafíčku a pár panácích mu chtěl táta/ jak jinak -policajt/ zkontrolovat občanku ! To jsme oba odmítli a sešli jsme se až při domlouvání svatby.

Můj nastávající se našim moc nezamlouval, prý budí dojem floutka, asi bude " nefachčenko" a já zůstanu nakonec sama s děckem .... Ale já jej chtěla  a on mně také, tak jsme to spolu " riskli"!

Zůstali jsme spolu a ne s jedním ,ale se 3 dětmi. Prožíváme spolu to nádherné dobrodružství jménem život -jak se říká v dobrém i zlém. Občas jsme na kordy, řešíme neřešitelné situace, děti nám " pijí" krev, občas si lezeme na nervy. Já říkám, že se odstěhuji do jiné místnosti, protože se s ním nedá spát. Chrápe jako medvěd a vyštípe mě z postele tak, že mi zůstane asi 20 cm místa a probouzím se zkroucená jako po obrně. Ale, když se chrapot nekoná, rychle jej raději zkontroluji, jestli vůbec dýchá. Kdysi jsem se vydržela na něj zlobit i pár dní, dneska to u nás zahřmí a za pár minut je jasné manželské nebe. Vydržíme spolu pracovat při různých činnostech  tak, že si je rozdělíme beze slov a společnými silami rychleji zmákneme. Pak jdeme spolu na pivo a do závěrečné probíráme pracovní záležitosti.

Když mám narozeniny nebo občas jen tak, koupí mi něco hezkého, donese kytku a pozve mně na večeři. Pak mi u stolu řekne: Víš, že ty jsi ještě celkem pěkná baba?! Ale vydržet s tebou to je někdy kříž. Hodím na něj okem a vím, že to stejné si myslí i o sobě. Manželství je umění kompromisu, vcítění se , empatie, ale i zdravého selského rozumu.

Občas, hlavně já, létám v oblacích a maluji si svět na růžovo. Patřím k těm, co by rádi usušili slzy světa. A to, vážené, zcela jistě nelze. Ale když se chystám udělat nějaký " charitativní krok", manžel mi v něm pomůže. Kdybych se měla ještě jednou rozhodovat, zda bych si jej znovu vzala, zcela jistě jsme si byli souzeni. Seznámili jsme se na lokomotívě a já bych ráda  tím "našim manželským " vláčkem , jela se svým mužem až " na konečnou"!

lalica

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Lalico, moc děkujeme za nádherné vyznání. Úplně mě dojalo, jak krásně jsi to napsala. Přenesl se z toho na mě optimismus a moc příjemný pocit. Díky. Simona

Jak jste na tom se svám miláčkem vy, milé čtenářky? Vzaly byste si ho za muže podruhé? Napište i své důvody, ty nás zajímají nejvíc. Moc se těším na adrese:

redakce@zena-in.cz