Věříte v reinkarnaci? Ve stěhování duší? Věříte, že existují věci mezi nebem a zemí? Další strašidelný příběh nám poslala čtenářka Desnika.

Před dvěma lety jsem se starala o jednu nemocnou starou paní na britských ostrovech. Paní Daisy většinu dne proklimbala v křesle, což pro mě bylo štěstí, jinak byla hrozně protivná a sekýrovala mě za každou maličkost. Tělesně byla jako věchýtek, ale její tmavé oči se dokázaly podívat tak zle, že mi běhal mráz po zádech.

Celá její rodina žila v rozlehlém sídle u jezera, docela stranou od menšího města. Hlava rodiny, Patrick, byl zvláštní patron, věčně zalezlý v knihovně, kde měl kromě starých foliantů vázaných v kůži i nový počítač. Měl divný, uhýbavý pohled a studené ruce, snažila jsem se mu jít z cesty. Jeho bratranec Rony byl úplně jiný. Okouzlující, zábavný a uhrančivě krásný. Jemu bych se do cesty ráda zapletla, ale on si všímal jen vzdálené sestřenice Alison, která u nich už rok bydlela. Pořád byli spolu, vtipkovali, smáli se a Rony ji rád strašil historkami o oživlých mrtvolách.

Pak se během dvou dnů toho seběhlo strašně moc. V sobotu ráno jsem šla probudit starou Daisy, ale ta nedýchala. Rodina to brala v klidu, nikdo nedával najevo emoce. „Netrpěla,“ řekl stručně zamračený Patrick. „Neviděla jsi Alison?“ zeptal se mě ustaraně Rony u oběda. Venku mlha, jako by se dala krájet, přesto jsme se rozběhli po domě, pánové hledali v parku a kolem jezera.

Procházela jsem chodbu vedoucí do sklepních prostor a zahlédla jsem pootevřené dveře do pokoje. Zvědavě jsem nakoukla. Proti dveřím viselo zrcadlo, před nímž stála žena. Byla to Alison. Naše pohledy se setkaly a já ztuhla. Z mladé dívčí tváře na mě zíraly uhrančivé Daisiny oči a propalovaly se mi do mozku. Přibouchla jsem dveře a utíkala pryč.

Najednou mě někdo popadl za ruku a zakryl dlaní pusu. „Tiše!“ sykl mužský hlas. Poznala jsem Patricka a skoro omdlela strachem. „Do svého pokoje už nesmíte, svezu vás na nádraží, rychle!“ Hlavou se mi honily děsivé představy, že mě někam zaveze a zabije… „Pospěšte si, Rony vás už hledá,“ řekl Patrick důrazně a já najednou vše pochopila. „Tady máte nějaké peníze a letenku,“ řekl Patrick, když mě vysadil na nádraží. „Vlak vám jede za deset minut.“ Dívala jsem se na něj a viděla vnitřně zhrouceného muže. „Ve vlastním zájmu mlčte, stejně by vám nikdo nevěřil. Stěhování starých duší do mladých těl – to přece odporuje vědeckému poznání, ne?“ uchechtl se, otočil a odcházel. „Děkuju!“ zavolala jsem. Neotočil se, jen mávl rukou. Naštěstí jsem se dostala v pořádku domů. Od té doby se snažím, abych na tu hrůzu zapomněla.

Desnika

Děkujeme za tajemný příspěvek. Máte i vy nějaký? Máte doma malého strašáka? Pořídila jste si halloweenskou výzdobu? Podařilo se vám někoho opravdu vylekat, nebo naopak někdo vyděsil vás? Zažila jste situaci, kdy jste se opravdu něčeho bála? Máte v zásobě nějaký strašidelný příběh? Má se ve vašem okolí vyskytovat bílá paní, ohniví psi nebo zakopaný poklad?

Pochlubte se nám! Svoje příběhy nebo fotky s vaším komentářem můžete posílat až do dnešních 14.00 hodin na e-mail:

redakce@zena-in.cz

Došlé příspěvky budeme v průběhu celého dne zveřejňovat, a ty nejzajímavější, jak už bývá zvykem, odměníme.

Reklama