Reklama

citizen

V pondělí jsem vám v rozhovoru slíbila návštěvu v Ústavu pro jazykovou a odbornou přípravu cizinců. Kdo se chce naučit dobře česky, míří sem. Je to i jedno z míst, kde může cizinec složit potřebnou zkoušku z češtiny v případě žádosti o trvalý pobyt.

Tento požadavek Ministerstva vnitra je svým způsobem nespravedlivý. Platí totiž až od roku 2008 a jen pro cizince nepocházející z některého státu Evropské unie. Bulhar či Řek zkoušky skládat nemusí, Rus, Švýcar či Ukrajinec ano. Těžko si ovšem představit Švýcara žádajícího o trvalý pobyt u nás, ale to jen na okraj, určitě tu nějaký takový bude.

Já jsem si dala sraz s paní Marií Poláčkovou, která má organizaci zkoušek na starosti. Původně jsem si zkoušky chtěla sama zkusit, ale po obstarání pěti povolení ze dvou ministerstev jsem nedostala to šesté, takže jsem jen přihlížela.

Jak to tu chodí

Zkoušky začínaly ve dvě odpoledne, přišla jsem o hodinu dřív, abych se stihla rozhlédnou, pohovořit s mojí hostitelkou i zkoušenými. Hovořila se mnou pomalu, klidně a s precizní artikulací. Když jsem ji pochválila dikci, začala se smát: „To už je profesionální deformace, nezlobte se. Stále mluvím s lidmi, kteří neumějí dobře česky, a tak se mi často stává, že stejně hovořím i s rodilými mluvčími.“

Začalo to dobře

Po chodbách se trousili Asiaté, černoši (pojem Afroameričan nemůžu použít, protože byli z Afriky, Afričan taky ne, protože tam žije i spousta netmavých národností. Jen mě, prosím, nežalujte za hanobení rasy!!!), ale hlavně Ukrajinci a Rusové. Ti spolu s Mongoly a Vietnamci tvoří hlavní sílu žadatelů o trvalý pobyt.

„K tomu je potřeba, aby u nás bez přestávek žili nejméně pět let, bylo jim více než 15 let a méně než šedesát - takoví lidé zkoušky skládat nemusí,“poučuje mě Marie Poláčková. K žádosti o vykonání zkoušky musí předložit i osobní doklady, dvě fotografie, povolení k dlouhodobému pobytu, výpis z trestního rejstříku u nás i ze své země, doklad o zajištění prostředků k živobytí a ubytování.

Cizinecká policie

Tyto věci většinou kontroluje škola, zrovna dnes ale přijela cizinecká policie. „Nedávno se stalo, že jeden Vietnamec dělal zkoušky i za ostatní, na fotce v dokladech jsou si hodně podobní, takže pracovníci školy nic nepoznali. Přišlo se na to až ve chvíli, když jiný z jich předkládal na úřadě své povolení k trvalému pobytu a neuměl ani slovo česky,“ vysvětlují mi.

I tady už mají s podvodem své zkušenosti. „Vietnamci dobře vědí, že jsou pro nás Evropany hůře rozpoznatelní, a hřeší na to. U nás také jeden dělal zkoušky za druhého, ale byl tak vynervovaný, že svou práci podepsal vlastním jménem, takže se na to hned přišlo,“ přidává Marie Poláčková. A tak jen sleduji, jak policie vybírá doklady, a za hrobového ticha kontroluje jejich platnost a zkoumá ochranné znaky speciální čtečkou. V učebně jiskří napětí, slyšeli byste cinknout špendlík. Většina žadatelů je z Ukrajiny a Ruska, sedí zde jedna Číňanka, která ale česky umí tak špatně, že rozhovor s ní není možný. Teď jsou všichni červení až za ušima, po pravdě v případě, že jste slušní lidé, je to dost ponižující procedura.

„Ano, s cizinci se u nás jedná ošklivě. Jsou ponižováni v úřadech, hodně lidí se na ně dívá skrz prsty. Ale to je asi na celém světě. Své by mohli vyprávět i čeští emigranti,“ říká paní Poláčková, když mi popisuje svou práci. Ona má své žáky ráda a je to na ni znát. „Někoho jsem vám přivedla, všichni mě hezky poslouchejte. Kdopak ví, co znamená slovo novinář? No a jak se to řekne, když je novinář žena? Ano, novinářka...“ Představuje mě skupině dvanácti uchazečů o zkoušku. Musím se smát, ocitám se v první třídě základní školy.

No a pak mluvím ke skupince já. Paní Poláčková do mě šťouchne, že i já musím pomalu, hodně artikulovat a používat jednoduché věty jen o několika slovech. Rozpačitě se o to pokouším a mám Alexandra a Světlanu, jejichž rozhovory jste četli v pondělí. S Alexandrem byl trochu problém, se Světlanou vůbec, ta mluvila výborně. Zkoušku však musí splnit každý, i kdyby uměl česky lépe než Čech.

Odměna? Sociální dávky

Proč je takový zájem o získání trvalého pobytu? „Ten, kdo ho dostane, má nárok i na sociální podporu, důchod, nemocenskou, i dávky v nezaměstnanosti,“ vysvětlují mi před svým odchodem policisté z cizineckého oddělení. Dnes nic neobjevili, všechny doklady byly v pořádku.

Jak je zkouška těžká?

Z našeho pohledu moc ne. Skládá se ze 70 minut písemné části, které předchází poslechová. Uchazeč si poslechne pár krátkých dialogů a pak odpovídá na otázky, které zkoumají míru porozumění. Na jiný papír vyplňuje správné tvary slov, jinde reaguje na fiktivní hlášení z nádraží či z letiště. Při ústní části zkoušky mluví s tříčlennou komisí o sobě, o své rodině, práci... asi jako před tabulí ve škole.

„Úroveň znalostí jazyka ale stačí poměrně malá. Člověk, který zkoušku vykoná, se nemusí dobře dorozumět na poště nebo v obchodě,“ varuje mě paní Poláčková. Přesto zkoušku asi tak každý šestý uchazeč neudělá. Jsou tu případy, které ji opakovaly čtyřikrát.

První pokus má každý zadarmo, další už si musí platit ze svého. Cena je 1500 korun.

„Víte, že mně těch lidí bývá líto? Dost často jsou přezíráni, a přitom se mnozí tolik snaží. Když vidím, jak se jim při zkoušce klepou ty upracované mozolnaté ruce, přeju jim jen to nejlepší,“ loučí se se mnou Marie Poláčková.

Počet obyvatel se u nás díky cizincům zvyšuje, Čechů ale nepřibývá.