Jan Šibík se spolu s novinářkou Martinou Zikmundovou zajímali o podmínky nemocných lidí na Ukrajině. To, co viděli, společně s tím, co se od nemocných dozvěděli, je dovedlo až k uspořádání humanitární akce s názvem „Chci ještě žít“.

Nestojí ale obrazně řečeno s kasičkou na rohu a o peníze jen tak pasivně nežádají.

Jan Šibík nafotil spoustu fotografií, o jejichž kvalitě zde není třeba mluvit. Jsou přesně takové, jako se od fotografa jeho kvalit očekává. Tyto se vystavují po celé České republice a jejich prostřednictvím a v rámci těchto výstav se peníze vybírají.

 

Celá akce ale měla jednu velkou smůlu.

Nedlouho po jejím začátku smetly vlny Tsunami pobřeží východní Asie. Všichni, zřejmě i včetně vás, přispěli na oběti Srí Lanky, Indie nebo Thajska. Tsunami smetla i veškeré jiné humanitární počiny, které upadly v zapomnění. Po největším otřesu se sem tam v médiích objevilo upozornění, že humanitární pomoc, která byla dopravena do přímořských oblastí té které země, by měla být dovážena pravidelně do její severnější části. Jelikož tam pravidelně umírají lidé kvůli válce…

 

Na světě lidé hromadně umírají z mnoha důvodů.

Je ale smutné, že jen pokud konkrétní hrůzy vidíme na titulních stranách časopisů a záběry z postižených míst otvírají televizní zpravodajství, jsme vyburcováni také přispět.

 

Vybrali jsme pro vás úryvky z textů, které jsou zveřejněny na webových stránkách Jana Šibíka. Posuďte již sami…

 

 

V Oděse a jejím okolí žije přibližně 1 200 000 obyvatel.

Podle reálných odhadů je 80 000 z nich HIV pozitivních. To znamená každý patnáctý. Nárůst počtu HIV pozitivních je přitom děsivý. Vždyť k 1. lednu 1995 zde bylo pouze 61 pozitivně testovaných, o necelých devět let později je zde evidováno 19 500 pozitivních testů. Na dvaapadesát miliónů Ukrajinců připadá půl miliónu HIV pozitivních, to je skoro jedno procento obyvatelstva, jež je považováno za hranici epidemie. Stav zdravotní péče je přitom katastrofální - ačkoli vás tu na každém kroku ujišťují, že vše je v pořádku, ukrajinské zdravotnictví je bezplatné a léků je dostatek. Ve skutečnosti se za všechno platí, za léky, obvazy i služby specialistů. Ve stacionáři se střídají pouze dva doktoři a službu tu má jedna jediná sestra. O psychologovi, jenž by tu byl tolik potřeba, si pacienti mohou nechat jenom zdát. Totéž platí o chirurgovi, anesteziologovi, gynekologovi nebo obyčejném zubaři.

 

Neinformovanost je na Ukrajině fatální dokonce i mezi lékaři.

Jakýkoli systém prevence je tak jenom snem. Lékař-stomatolog mě přesvědčoval, že prezervativ je k ničemu, protože virus jím snadno proniká. Do krve se se mnou hádal, že virem HIV se člověk nakazí jako chřipkou. Za takového stavu poznání není divu, že infikovaní jsou nelítostně diskriminováni. Je jim odpíráno vzdělání, práce, děti nesmějí do školy - mohly by přece dotykem nakazit spolužáky!

Autorka je pracovnicí programu OSN pro práva HIV pozitivních lidí a nemocných AIDS

Reflex, Martina Zikmundová

 

 

Martina Zikmundová, přítelkyně Jana Šibíka, v jiném článku sugestivně popisuje situace z "nemocničních pokojů":

"Viděla jsi Sašu?" říká naléhavým hlasem Sergej.
S vytřeštěnýma očima mi čtyři lidé najednou popisují, jak jejich přítel Saša z druhého mužského pokoje umírá.
"Nevypadá dobře," míní jeden.
"To je konec," vyřkl ortel druhý.

Saša byl, vlastně je hezký modrooký mladík. Vyrůstal u babičky, která sem za ním den co den chodí, nosí mu jídlo a modlí se. Saša hlasitě sténá, kroutí se na posteli, mluví jen s vypětím všech sil. Na otázku, zda je připraven na smrt, odpovídá: "Ne, chci ještě žít!"

 

Nikdy jsem nebyla přítomna takové bolesti. Není to jen bolest z nemoci, ztráty blízkého, je to i bolest z beznaděje a bezmoci. Lidé tu nemají žádný vliv na to, co se kolem nich i s nimi děje. Je to zoufalství a zděšení.

Možná jsem rozmazlená a přecitlivělá, když mi to tu připadá tak šílené. Ale ne. I personál nemocnice je pobouřený. Nemá léky, které by pacientům zachránily a prodloužily život, učinily ho natolik kvalitním, aby mohli pracovat a vychovávat svoje děti. Přitom to všechno je možné, v západním světě žijí lidé s HIV i několik desítek let. V chudém světě, kam Ukrajina patří, jen okolo sedmi až deseti let.

Personál přihlíží i dalším zrůdnostem. Mrtvé si často nikdo nevyzvedne. Rodina se k nim nehlásí, pohřeb je drahý. Například na pohřeb jednoho z nemocných jménem Valerij, se skládal personál oddělení a jeho pacienti. Valerij čekal na své místo v zemi v nemocniční márnici dvaatřicet dní.

 

Fotografie Jana Šibíka najdete ZDE

Chcete-li navštívit nebo pomoci uspořádat výstavu fotografií, klikněte ZDE

 

 

Pokud byste chtěli přispět, můžete prostřednictví SMS.

 

DMS CHCIZIT

(DMS mezera CHCIZIT) na číslo 87777
Stejné číslo pro všechny operátory
Cena SMS 30 Kč plus 19 % DPH


Každou zprávou věnujete na konto akce Chci ještě žít třicet korun. Každé dvě dárcovské SMS reprezentují léky na jeden den - jeden den života! Jeden den, kteří nemocní v Oděse dostanou navíc!

 

Zdroj: www.sibik.cz

Reklama