Jitku znám už docela dlouho, byť nijak dobře. Vídám ji jen zřídka, a snad i proto jsem si vždycky všimla toho, jak se mění. Poznala jsem ji na vysoké škole, kdysi to byla šikovná, ale spíše nenápadná studentka. Taková šedivá myška.

Asi nejvíce jsem ji poznala, když žila s jedním mým kamarádem. Byla to jeho první známost a šel do ní s veškerou vervou. Bydleli spolu a z něj se stal domácí kutil - až jsme si z něj utahovali, když on, duší spíše romantik a bohém, líčil, jak opravuje koupelnu. Jitce dělalo evidentně dobře, jak se kolem ní Honza točí. Vypadala spokojeně, když hostila návštěvy, a vyprávěla, jakže tu dobrou krmi připravila. Skoro by se dalo říct, že se sice milovali, ale že jejich vztah zároveň připomínal soužití lidí, kteří spolu nežijí pět měsíců, ale patnáct let. Oběma se dařilo v práci, nic jim nechybělo, ale jakoby nic zvláštního ani neprožívali.

Pak Jitka odešla, jak Honza tvrdil, prostě zničehonic. Vlastně to tak bylo. Vypadalo to jako klasická nevěra, snad z nudy? Jitka však ještě stačila Honzovi vmést do tváře, jak je neschopný a jak dokonalý naopak je její milenec. O třicet let starší, bohatý, ženatý. Už předtím se z šedé myšky pomalu měnila na sebevědomou a atraktivní ženu, teď to vypuklo naplno. Působila nejen asertivně, ale skoro až povýšeně. V práci se jí dařilo, přátel moc neměla. Do Prahy přišla až na školu, takže si jich moc získat zatím nestihla a o těch pár, které měla, přestala stát. "Chci žít jinak, být sama sebou, teprve teď jsem pochopila, co všechno můžu dokázat, žiju po svém," řekla mi jednou a netajila se tím, že sebevědomí získala i díky onomu tajemnému Petrovi.

Nicméně, už tehdy přiznávala, že to není napořád, protože "o ženatého nestojím". Posléze skutečně začala žít s jedním mladým výtvarníkem. Opět z toho byl skoro rodinný život, společné bydlení, nákupy, večeře v dobrých restauracích a večery před televizí. Vydrželo to dva roky. Jitčina pracovní hvězda neustále stoupala a s ní i její plat. Když opouštěla výtvarníka, byla už rozhodnutá, že chce dítě. Ale bez otce.  "Věděla jsem, že ho uživím, a jsem přesvědčená, že jeho výchovu zvládnu," hájí své rozhodnutí. Kdo je otcem ví, ale dotyčnému to říci nemíní. Stejně tak ani synovi.

Dneska jsou Šimonovi dva roky a Jitka tvrdí, že je to ten nejdůležitější chlap v jejím životě. O žádném dalším vztahu neuvažuje, i když ho ani striktně nevylučuje. "Nemám proti mužům nic, ale Šimon je moje dítě, já jsem ho chtěla mít a udělám pro něj všechno," tvrdí. Nevede se jim zle. Jitka si za slušnou cenu pronajala byt, do práce se vrátila po půl roce. Pro Šimona našla dobrou chůvu, ale i tak s ním díky volné pracovní době tráví spoustu času. Jen je většinou sama, protože jediná babička žije dost daleko, navíc ještě pracuje. Jitka je přesvědčená, že Šimon nijak netrpí tím, že nikdy nepozná svého otce. Až přijde čas otázek, chce mu říci, že tak se to někdy v životě zkrátka přihodí. "Zatím nemám promyšleno všechno, ale jméno jeho otce mu říci nechci, vždyť ten člověk s ním v podstatě nemá nic společného, a ani děti mít nechtěl."

Jediné, co je podle ní těžké, jsou třeba chvíle, kdy má malý horečku, a doma není nikdo, kdo by s ní sdílel její starosti. Jenže, Jitka nakonec tvrdí, že i to se dá nějak zvládnout, třeba s podporou kamarádek, a že jí naopak vyhovuje, když si může věci dělat po svém.

Těžko říct, zatím je z Šimona spokojené a moc šikovné dítě, rozhodně nijak viditelně nestrádá. Jeho matka ho porodila v době, kdy dítě skutečně chtěla, a tak nemá pocit, že kvůli němu o něco prišla. Je spokojená, vyrovnaná, má čas na sebe i na něj.

Psychologové však podobnou situaci považují pro dítě za nevýhodnou. Děti bez otců to mohou mít v životě těžší. A vůbec nejde třeba o peníze. "Pro dítě je dobré, když vidí, jak se k sobě rodiče chovají," řekla mi před časem psycholožka Lenka Čadová. Kdyby měla Jitka dceru, mohlo by se stát, že by ji nevědomky předala negativní vztah k mužům, ztížila hledání partnera. To podle psycholožky ostatně platí i pro chlapce - ani oni nevidí, jak se k sobě muž a žena chovají, jak řeší konflikty, jak funguje úplná rodina.

Právě nepřítomnost mužského vzoru je asi největším rizikem. O to větším, že chlapci dost dlouho nemají jinou možnost se s muži setkat, protože ve školkách a na nižších stupních škol učí vesměs jen ženy. Navíc, ač jsou Jitka a jí podobné ženy silné, přesto se může stát, že toho všeho budou mít někdy plné zuby a pak jim bude chybět někdo, kdo se s nimi o starosti podělí, varují psychologové.

Je egoismem pořídit si dítě s vědomím, že nikdy nepozná svého otce? Jak se žije matkám, které jsou s dětmi samy? V čem to mají nejtěžší?  
                        

           
Reklama