Děkujeme čtenářsce s nickem Balerina za příspěvek, z něhož bychom si my rodiše dospívajících dětí měli vzít ponaučení. „Nekecejme dětem do oblékání!“ Já vím, že to není jednoduché, budeme muset ledacos zkousnout, ale vyvarujeme se alespoň toho, co museli podstoupit rodiče v tomto příběhu.

S oblečením mám spoustu příhod. Hlavně proto, že nepodléhám trendům a nosím to, co se mi zrovna líbí, a neřeším, jestli je to zrovna nejvíc IN, hit, či co na to říká okolí.

Nečastějšími kritiky mého stylu oblékání jsou samozřejmě rodiče. Všechno, co mám na sobě, je buď moc vytahané nebo naopak uplé, ošoupané, vybledlé nebo extra výstřední. Prostě jak já říkám, dokud nemám halenku s kanýrkama, růžovou sukýnku a lakované botičky na střídmém podpatku, tak se nezavděčím.

Ve druhém ročníku střední školy jsem propadla modě ve stylu punkrock.Takže mě člověk nepotkal v ničem jiném než černém oblečení s různýma efektně umístěnýma dírama. Prostě super odrbanej styl, ve kterém jsem byla ve své partičce za hvězdu...bohužel rodiče trpěli.

A tak jednou, když sem se vrátila z internátu, koukla do skříně, tak jsem zažila srdeční kolaps. V mé dříve přeplněné skříni se skvěla jen zhruba 20centimetrová hromádka takzvaného ,,vhodného oblečení´´, které prošlo přísnou cenzurou. Nutno podoktnout, že mi tam zbyly jen věci, které jsem nosila maximálně do lesa a na oficiální rodinné oslavy. Když jsem popadla dech a křičela a křičela, dostalo se mi odpovědi, že to oblečení bylo hrozně roztrhané s staré a že si mám koupit nějaké nové. Na moji odpověd´, že to bylo roztrhané schválně a že mi to dalo práci, se mi dostalo jen rozpačitého úsměvu. Abych nebyla jak ,,hastroš´´ začala jsem se oblékat ve skateshopech...jsme u toho, že mi je všechno moc volné....

Další příhodu mám s keckama. Mám jedny milované značky Reebok a ty mám asi od 8 třídy, takže nějakých 8 let. Nosím je pořád a všude...sice jsou hrozně poničené a ošoupané, ale pohodlnější boty jsem nikdy nepoznala...dokonce říkám, že v nich chci být pohřbená. Nosila jsem je i na tělocvik, a to zase naši trnuli hrůzou, co si o nich pan učitel pomyslí, že chodím v tak zničenejch botách...a tak se jednou rozhodli konečně se jich zbavit. Vyčkali na víkendový odjezd, dali se do uklízení komory a při té příležitosti vyhodili i mé botky. Když sem se v neděli večer vrátila, ukazovali mi pyšně uklizenou komoru mě však hlavou blesklo: ,,MOJE REJBOKY´´. Na otázku, kde jsou, se ošívali a pak přiznali pravdu...vyhodili je.

Udělala jsem hysterickou scénu načež milí rodičové jeli na sběrný dvůr hledat milé boty. Jelikož byl prosinec, tak ve sněhové vánici v kontejneru vysypávali různé pytle, dokud boty nenašli. No to bylo štastné shledání. Naštěstí jsou poučení a už si nedovolí vyhazovat mé oblíbené věci:) A já ty boty nosím dodnes, dokonce se mnou byly již 3x na Sněžce.

Balerina

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Milá Balerino, myslím, že ve vašem příběhu se našlo hodně čtenářek. No vidíte, a nenapíšou a nenapíšou. Nebo se mýlím? Ozve se ještě nějaká čtenářka se svou troškou do mlýna? Jak vidíte, téma je široké a není se čeho bát.

Je to jednoduché: sepsat třeba krátkou příhodu na téma oblíbené či nenáviděné oblečení a poslat ho na adresu:

redakce@zena-in.cz

Reklama