Už!

Nebo ne?

Ne…vracím se od okna.

To jsou jen pekaři.

Už!  Vyskakuju od snídaně a beru do náruče svého synka. Pouští chleba se sýrem, radostně výská: „Hopá, hopá!“ a třepe nohama v očekávání opravdového zážitku. Nesu ho k oknu v ložnici, které je na tom nejlepším místě k šmírování. K šmírování…popelářů. Syn se lepí na okno v absolutním vytržení a mává na ty chlápky, kteří s lehkostí sobě vlastní nadhazují mohutné kontejnery a připevňují je k tomu fantasticky blikajícímu autu.

            „Seš magor.“ Říká moje kamarádka od stolu. To mě nerozhodí. Počkám si až dítě, co má v břiše, začne vytahovat vlastní nápady. Taky jsem neměla dřív páru, který den u nás vyvážejí papír a kdy (!) přijede nakladač s hákem pro sklo. Znáte ty záběry ze safari, kde nejcitlivější antilopa první zavětří lví kebuli v křoví? Ten zvuk vyklápěných popelnic už cítíme v sousední čtvrti. Já, muž, babičky…No nic.

 

            Popeláři jsou super. Když přijedou pro běžný odpad, vydrží synek u okna i čtvrt hodiny. To možná stihnu i pověsit prádlo.

            Sledujeme je v úzké uličce, kam jsme je doběhli po cestě z nákupu. V jedné ruce nákup, v druhé motorka, syn za krkem. Teď stojí a dívá se. Ohromný chlap v montérkách sundává rukavice a jde ke mně. „Tak tohle ne, paninko! Tohle ne! Počítat, psát ho učte! Tohle ne!“ Nastupuje někam nad nárazník a mizí s vozem v zatáčce. Není to tak zlé. Sousedovic Kryštůfek dopadl hůř. Taky čekal před popelnicemi. Třásl se vzrušením, když se mohutné modré auto objevilo na rohu. S nábožnou úctou sledoval z absolutní blízkosti práci těch chlápků ve velkých kožených rukavicích…a pak…Jeden šel najednou přímo k němu. Jeden z těch hrdinů jeho současnosti! Kryštůfek zaklonil hlavu a tváří v tvář špinavému chlapovi v oranžové vestě vykoktal nábožně: „Po – po – po – popelář!“

            A pak…

            Pak se nad něj ten chlápek sklonil..

            ..a řekl:

 

            „Omyl, chlapečku. SEPARACE!“ 

            Tohle by se nemělo stát. Víte? Ne, když jsou vám tři!

 

            Nemusí to být zrovna takhle. Děti prý mají prostě tendenci si něco oblíbit a některé z nich to berou opravdu vážně. Jeden psycholog mi vyprávěl o klukovi, který prostě zbožňoval pračky. Dokázal o nich vyprávět hodiny. Tak jako jiní dostal kluk za úkol nakreslit svou rodinu. Jo…je to tak…táta, máma, brácha…a v rohu…úplně dole…pračka. Měl ho rád. Vzal ho jednou po vysvědčení za odměnu do podnikové prádelny. Jeho rodiče ho prý tak rozzářeného ještě neviděli.

 

            Často si představuji desetiletou Lenku. Maximálně desetiletou. Byla dost šťastná, věděla, co chce, a dělala, co ji bavilo. Vždycky byla mlsout. Chtěla kreslit, psát a mít kamarády. Občas ji jako posadím do rohu místnosti a koukám, jestli je šťastná. Teď jo. Ale byly doby, kdy seděla skrčená v koutku a koukala se na mě tak nechápavě, až mi bylo do breku. Od jisté doby…na ni hodně dám. Tihle mrňousové prostě vědí…vědí, co je důležité.

 

            To neznamená nutně, že se Daniela z Klatov měla stát hrobníkem. A že by Honza z Trutnova měl být zpěvák (Už tenkrát mu paní učitelka říkala, že to není žádné povolání…:o))

 

            Ale stejně..je to zajímavé ne? Když věci nejdou, zkusit se ohlédnout zpátky. Co jsem to vlastně chtěl? Nemusíte se pak nutně přihlásit k pilotním zkouškám. Ale možná se prostě vykašlete na místo, kde vám není dobře, a sbalíte kufry. Možná si poprvé koupíte vysoké podpatky nebo se ve čtyřiceti zapíšete na balet. No a co! Je to výzva.

 

Můj muž tuhle narazil na inzerát „Splňte si svůj sen!“ Takže neberte to jako reklamu, ale kdybyste toužili po jistotě zaměstnaneckého poměru, jestli vás zajímají zaměstnanecké výhody a rádi byste i řidičský průkaz typu C…je to jen několik z mnoha výhod povolání, ke kterému vzhlíželi mnozí z nás. No chtěli jste být popelářem? Nebo ne?!

Reklama