Když paní Renatě po dlouhém a komplikovaném porodu oznámili, že už nebude moct mít další děti, byla v tu chvíli ráda, že má alespoň to jedno. Po pár letech však zatoužila po dalším dítěti. Třeba i pomocí adopce nebo pěstounské péče. O tom však nechce její manžel ani slyšet.

adopce

Na to, že se jednalo o první dítě, otěhotněla paní Renata poměrně pozdě, až ve 36 letech. Od mládí trpěla různými gynekologickými problémy a jejich dcera Adélka byla doslova vymodlené dítě. Porod byl dlouhý a komplikovaný, a když jí lékaři oznámili, ať už s dalším dítětem nepočítá, bylo ji to v tu chvíli naprosto jedno. Hlavně že mají zdravou dceru a také, že už to má za sebou.

O čtyři roky později chystala Renata oslavu svých čtyřicetin. Adélka v té době chodila už do školky. Když se jí její kamarádka zeptala, co by si přála nejvíc k narozeninám, odpověděla jí: „Dítě.“
„Ale Reni, vždyť víš, že už nemůžeš.“
„Vím,“ odpověděla Renata, „ale já mám pocit, že jsem něco zameškala, mám pocit takové prázdnoty. Vždycky jsem chtěla mít hodně dětí a máme jedno, o které se dennodenně bojím. Určitě i Adélce by prospělo, kdyby měla ještě sourozence.“
„A nemyslíš, že už bys byla na dvě děti unavená?“
„Nebyla, naopak. Cítím, že teď, nebo nikdy. A když nemůžu mít druhé vlastní dítě, zažádáme o adopci. Dnes to manželovi navrhnu.“

A taky mu to ten večer po oslavě sdělila.
„Blázníš? Na stará kolena si pořizovat děcko? A ještě cizí? Kdo by na to měl nervy?
„Nemusíme žádat o miminko, to by nám vzhledem k věku asi už ani nepovolili, ale třeba si můžeme vzít nějaké odrostlejší dítě do pěstounské péče, víš kolik je takových opuštěných dětí?“
„Jen přes mou mrtvolu. Vezmeš nějakého cizího parchanta, a ten nás pak v dospělosti ještě okrade nebo zabije,“
reagoval podrážděně manžel.
„Teda ty jsi nemožný, všechno hned vidíš černě. A na co je nám tolik peněz? Do hrobu si je nevezmeme. Adélka je pořád sama, já jsem sama, ty jsi pořád v práci, chtěla bych se starat a vychovat ještě jedno dítě.“

Renata chodí do práce, i když nemusí, manžel vydělá hodně peněz, obchoduje na trhu s realitami. Renatu sedět doma nebavilo a také Adélce chtěla dopřát dětský kolektiv, aby se z ní nestal malý rozmazlený sobec, k čemuž právě směřuje výchova z manželovy strany.

O pěstounské péči ví už dávno, ví, že je to jisté riziko, ale chtěla by ho podstoupit. Chtěla by věnovat lásku, které má na rozdávání, i dalšímu dítěti. Bez manželova svolení však toto velké rozhodnutí podniknout nechce, ale jak ho přesvědčit?

Na jedné straně má pravdu, mohou narazit na dítě, jehož výchova se nemusí podařit, anebo také může, a Renata ví, že by byla dobrou mámou i „cizímu dítěti“.

Čtěte také:

Reklama