Pokaždé, když si můj bývalý má přijet pro kluka, říkám si: Budu klidná, klidná, klidná.... Jenže – nikdy to svoje předsevzetí nedodržím.

Už den před tím, než se objeví dole na chodníku (protože chodit si vyzvednout kluka až ke dveřím je pro něj úkon nemyslitelný), se mi vybaví všechno to, co bylo, a hlavně to, co je. Moje myšlenky dostanou podivně rudou barvu, vztek je emocí číslo jedna a ve svých představách vypouštím z úst báječně jedovatá slova (ty představy miluju).

 

Pochopitelně si tyhle úžasné pocity nechávám pěkně schované ve své mysli a snažím se chovat, jakoby se nic, vůbec nic nedělo. Manžel (ten současný) mě má ale stejně přečtenou od A až po Z, takže jeho neoblafnu, svého syna (díky Bohu) zatím ano.

 

„Kdy už přijede ten táta? Kolik je hodin? V kolik ti psal, že přijede?“ Tyhle otázky, které můj syn vypouští ze své pusinky pokaždé, když se má bývalý objevit, mě násilím tlačí do rudého světa vzteku a zloby (fakt se tomu snažím bránit).

Synovi odpovídám s úsměvem a větu: Přijede v devět ráno podávám stejně jako: Běž prosím koupit chleba. Jsem pokrytec před vlastním dítětem? Možná. Možná hraju divadlo s názvem  Jak úžasné je být nad věcí... Na svou obhajobu vám však položím otázku: Je lepší hrát jednou za šest měsíců divadlo, nebo říci desetiletému klukovi do očí, co si myslím? Přikláním se vzhledem k jeho věku k tomu divadlu.

 

Upřímně ... možnost PRAVDY jsem zvažovala, nejednou. Bylo by to totiž nesmírně osvobozující sednout si a říct synovi:

Tvůj táta na tebe kašle. Proč do něj investuješ tolik citů? Je to tvůj otec a má právo na tvou lásku, ale to obrovské množství lásky, které mu ty dáváš, si nezaslouží. Bere si tě jednou za půl roku, a to od nás bydlí 20 km, nezavolá, aby se zeptal, jak se ti daří, zda něco nepotřebuješ... Když se podruhé oženil, ani ti to neřekl, nepokládal za důležité, abys  ty, jako jeho syn, o této „drobnosti“ věděl. A když se jeho ženě narodilo miminko, dal ti to vědět? Nedal ... neměl jsi ani tušení, že máš nevlastního brášku.

A co tenkrát, když jsi byl v nemocnici? Přišel za tebou? Poslal ti alespoň dopis, pohled? Ne. Stejně jako ho nezajímá, zda nejsi nemocný, zda nemáš problémy ve škole ... zda nepotřebuješ jeho radu, radu otce...

 

Možná mu tohle všechno říkat nemusím, možná to někde v hloubi své dětské dušičky ví ... možná.

Faktem je, že když od nás můj ex odešel (téměř ze dne na den), bylo klukovi ani ne pět let, a přesto si pamatuje to období, kdy jsme se odstěhovali k babičce a já celé dny jen spala, brečela a spala... Často mi řekne, že ví, jak mi táta ublížil, ale že je to jeho táta, kterého má rád.

Nebudu mu do těchto citů nijak zasahovat, nebo dokonce bránit (!) v tom, aby miloval svého otce...

 

Já uznávám, že tohle je můj problém, který jsem si do této chvíle nevyřešila... Ne že bych se o to nesnažila! Kdepak, snažila a několikrát ... ale k rozhovoru a probrání nějakého problému musejí být dva. Jenže při každém pokusu (a bylo jich několik) debatovat s mým bývalým o problémech mého (našeho) syna, jsem narazila na úsměv – místo rozumné odpovědi – který jasně vypovídá o tom, co si můj bývalý manžel myslí o mně, o mé osobě, inteligenci... Abych mu nekřivdila, několikrát byl úsměv a po něm následovala věta: „Ale prosím tě ....“ (a opět následoval úsměv).

 

A teď babo raď. Syn se mě několikrát do měsíce ptá, kdy uvidí tátu, proč mu nepopřál k svátku, proč k němu nemůže jet, proč mu neodepisuje na e-mail... Když řeknu, že nevím, že má asi moc práce, syn mi (logicky) odpoví: Tak se ho zeptej, mami.... Načež já mu (nelogicky) odpovím: Zkus to s ním probrat ty sám. Řekni mu, co ti vadí, ptej se ho na to, na co se ptáš teď ty mě...

Pochopitelně vím, že se ho kluk nezeptá... Proč? Protože se bojí, bojí se, že se táta bude zlobit a už si ho k sobě nikdy nevezme. (To není dedukce zuřící matky, ale odpověď mého syna na mou otázku: Proč se ho nezeptáš?)

 

Takže jak tak o téhle situaci přemýšlím, vidím řešení dvě:

1. Až syn bude starší, uvidí celou věc v jiném světle a o řešení problému se postará on sám...

2. Buď se naučím skutečně být nad věcí (nepravděpodobné), nebo si prostě zvyknu, že občas za X měsíců uvidím rudě a zlost se mnou bude mávat jak vítr s praporkem...

 

Na druhou stranu, abych si jen nestěžovala a nevyzvedávala pouze zápory, jsem ráda, že vztah mého syna a mého druhého manžela je fungující. Řekla bych, z pohledu ženy a matky, že jejich citové pouto je silné, mají se rádi, našli si k sobě cestu jako otec a syn...

Jen mě tak napadá, aby jednou můj exmanžel neuviděl synova záda, až ho bude opravdu potřebovat. Předbíhám řadu let a možná si představuji spíš svůj sen než realitu. Ale konečně: kdo ví, co se dětem honí v hlavě, co si zasunou do jednoho z těch tisíce šuplíčků ve své paměti a co se stane, až po letech ten šuplík opět otevřou a nahlédnou dovnitř...

 
Reklama