Viděla jste například v brněnské zoo malá vietnamská prasátka a zamilovala se? Dnes už člověk může chovat miniprasátko v domácích podmínkách. Ale není to nijak jednoduché, jak nám vysvětlila majitelka miniprasátka Marina Katzerová.

Mít doma psa, kočku, morče, potkánka, králíčka... to je dnes docela běžné. Lidé si pořizují různé mazlíčky. Mezi ty nejmodernější patří miniprasátka. Jsou krásná a inteligentní, jenže jejich chov není nijak snadný.

„Není to žádná legrace, třeba taková prasečí puberta,“ říká zakladatelka občanského sdružení Český klub majitelů prasátek chovaných v domácnosti Martina Katzerová. Potom nám vypravuje, jak za tři roky existence sdružení řeší neustále problémy, kdy si lidé pořídí miniprasátko a po čase ho nechtějí. „To mi třeba volají, ať si pro něj přijedeme, nebo že za hodinu dorazí řezník. Je mi z toho k pláči.“

karkulka malakarkulka dospela

Jak to vlastně s chovem miniprasátek v Česku je? To jsme dopodrobna vyzvídali právě od paní Katzerové...

Jak vás vůbec napadlo chovat prasátko jakožto domácího mazlíčka?
Pro nás konkrétně byla hlavním důvodem alergie. Manžel je těžký astmatik a mimo toho má alergii na kůži některých domácích zvířat hlavně psů a koček. Před sedmi lety nalezl na nějakých zahraničních stránkách povídání o rodině, která si díky alergii pořídila místo psa zakrslé prasátko. Ihned jsem sedla k internetu a za dva dny už jsme si vezli z Rájce Jestřebí malou Karkulku.

Jak byste miniprasátko charakterizovala, třeba ve srovnání s kočkou nebo psem?
Prasátko je zcela jiný živočišný druh, a tak je třeba k němu přistupovat. V kočkách se moc nevyznám, i když už jsme díky Karkulce dvě zachránili. Díky Karkulce proto, že jsme se museli před třemi lety odstěhovat z našeho pražského bytu na chatu. V pražském domě nemáme výtah a Karkulce se špatně chodilo z druhého patra bez výtahu. Naše zachráněné kočky jsou individualistky, které se přijdou podrbat, najíst, a když je velká zima, tak vyspat do kuchyně. Jinak nás nepotřebují a myslím, že kdyby někde lépe vařili, klidně by se odstěhovaly. Se psy mám daleko větší zkušenosti. Už jako dítě školou povinné jsem se věnovala služební kynologii a psi mne provází vlastně celý život. I když jsem je po tom, co jsme se s manželem poznali, nemohla mít, zůstali u mých rodičů, ti si potom pořídili další fenku a dnes, kdy už rodiče nežijí, dospěla naše dcera, a jakmile se osamostatnila, hned si dva psy pořídila. Takže srovnávat budu prasátka se psy. Prase je oproti psovi čistotnější, inteligentnější, rychleji se učí a lépe si pamatuje. Jenže svou inteligenci využívá výhradně pro splnění svých tužeb a nikdy nebude dělat to, co umí jen pro to, aby majiteli udělalo radost. Takže když to shrneme, prase oproti psovi nikdy nebude pracovat. Se psem se žije tak, že majitel je vůdcem smečky a může to psovi dávat najevo. Pes bude v takové smečce spokojený a bude pro krásné oči svého majitele dělat, co bude v jeho silách. S prasátkem se žije jako s rovnocenným partnerem. Majitel musí být trpělivý, laskavě důsledný a mít malinko navrch, ale tak, aby si toho prasátko moc nevšimlo. :o) Pak v prasátku získá velmi inteligentního a citlivého společníka.

karkulka

Na stránkách sdružení jsem se dočetl, že je prasátko hodně „vyčůrané“ a rádo dělá majitelům menší naschvály. Jak je to s jeho výchovou – je to hodně náročné?
Výchova prasátka vyžaduje především spoustu času. Prasátka nejsou ráda sama, velmi se nudí a za opuštění se svým majitelům mstí, nejčastěji likvidací bytu. Často se stává, že majitel po návratu ze zaměstnání svůj byt ani nepozná. Prasátka jsou schopna strhat tapety, okousat nábytek, vybílit ledničku i spíž, vytrhat elektrické vedení a některá i vodovodní trubky ze zdi, nebo založit požár zapnutím plotýnek na elektrickém sporáku nebo vytopit otevřeným kohoutkem všechny sousedy bydlící v nižších patrech. Dnes, když nám v klubu dospěla ta nejstarší prasátka, víme, že to většinu prasátek jednou přejde, ale to až dospějí, což je u prasátek po dosažení tří let věku.

To zní trochu děsivě, dá se to nějak řešit?
Protože je málo těch, kteří ty tři roky vydrží, doporučujeme pro prasátka střídavé bydlení tak, že když je majitel doma, je s ním prasátko v domě. Jakmile majitelé dům opouští, umístí prasátko na zahradu, kde má dostatečně zateplený příbytek. Domů si majitelé prasátko vezmou, až když se vrátí. Škody na vybavení domácnosti se tak eliminují. Prasátka velmi rychle poznají, co jejich majitelům vadí, a použijí to vždy, když jim majitel něco nedovolí, zakáže a podobně... Některá jako projev nevole před očima svých majitelů trhají koberec, přehozy, záclony či peřiny. Jiná skřípou nesnesitelně zuby a některá se jdou na protest vyvenčit doprostřed místnosti navzdory tomu, že jsou zpravidla čistotná a hygieně se naučila téměř hned, když si je majitelé přinesli domů.

Jak to tak poslouchám, tak se mé nadšení po prasátko pomalu vytrácí. Je to tedy tak, že prasátko by mělo mít nějak stavebně oddělené prostory, kde tráví čas, když je doma samo. No, to si dnes asi lidi moc často dovolit nemohou. Ale dobře, smířím se tím, že budu mít zdemolovaný byt a chci si pořídit prasátko do garsonky. Jak bude veliké? Nemůže se stát, že mi z miniprasátka vyroste obrprase?
Může, a dokonce je to i pravděpodobné. Všechna prasátka chovaná v domácnostech jsou vlastně prasečími voříšky, navzdory tomu, co mnozí chovatelé tvrdí a za co je nabízejí. Chov miniprasátek probíhá v praxi většinou tak, že chovatel vybírá velmi malé (často ne zcela zdravé) jedince, a ty pak připouští s jinými velmi malými jedinci. Vzhledem k tomu, že tento chov je neustálený, kupující nikdy neví, co mu ze zakoupeného mazlíčka vyroste. Setkáváme se s tím, že sourozenci z jednoho vrhu mají v dospělosti, tedy ve 3 letech věku, jeden 20, druhý 60 a třetí 80 kg. Ve světě jsou za miniprasátka označována prasátka, která mají hmotnost v dospělosti do 120 kg. Spousta lidí se pozastavuje nad tím, že miniprase, které potkali na ulici, vážilo stejně jako prase jejich babičky z vesnice před příchodem řezníka. Je to v tom, že prasátka se poráží ve věku cca 1 rok, takže jsou to ještě prasečí děti, a kdyby to babiččino prase mohlo dospět, vážilo by 350 i více kg. Oproti tomu dospělé 100 kg vážící prasátko je opravdu mini.

Moment, vždyť přece v brněnské zoo mají vietnamská prasátka, a ty jsou opravdu malá jako pes. Takové prasátko se u nás v domácnosti chovat nedá?
Vietnamská prasátka moc malá nejsou. Dospělí jedinci váží mezi 80 až 120 kg. Ta malá prasátka v brněnské zoo jsou děti, takže jednou také vyrostou. Jinak vietnamské prase se doma chovat dá, a dokonce se mu v Česku vede plemenná kniha. Chová se samozřejmě na maso. Ve světě se chovají různá plemena, ale v České republice je podle zákona vedena jedna plemenná kniha prasat, ta eviduje pouze osm plemen prasat, a to výhradně jatečních. Z toho vyplývá, že všechna prasátka chovaná v domácnostech jsou vlastně prasečími voříšky, navzdory tomu, co mnozí chovatelé tvrdí.

karkulka

Chcete tedy říct, že chovatelé nabízí prasátka nějakého plemene, ale to plemeno to není?
Nejčastěji čteme v inzerátech nabídky na gottingenská miniprasátka. Gottingenská miniprasátka byla vyšlechtěna v šedesátých letech minulého století na univerzitě v německém Gotttingenu pro laboratorní účely. Obchodování s nimi je vázáno přísnými předpisy a zákony. Chovat gottingenské miniprasátko může jen organizace, která má povolení chovat laboratorní zvířata. Z tohoto důvodu je jasné, že všechna v inzerátech nabízená prasátka nejsou gottingenskými zakrslými prasátky, protože chovatelské zařízení na universitě v Gottingenu nesmí laboratorní prasátko prodat soukromému chovateli!

Řekněme, že bych si nějak sehnal certifikát pro chov laboratorních zvířat...
To tedy nevím, jak byste udělal, ale dobře, připusťme, že ho máte. Pak ale určitě nebudete prasátko prodávat za 1000 Kč a méně, když jste si čistokrevné rodiče koupil za 50 000 Kč a více. Jinak ještě k té velikosti gottingenského zakrslého prasete. Požadavek při jeho šlechtění byl na prase malého tělesného rámce, ale pro laboratorní účely nejvhodnější bílé barvy. Proto byla ke šlechtění použita malá prasata vietnamská, která křížili s různými druhy bílých masných plemen, jejichž váha v dospělosti je i 300 kg. Takže čistokrevné gottingenské zakrslé prase je v dospělosti daleko větší než dospělé prase vietnamské. Hmotnost dospělého gottingenského zakrslého prasete je asi 90 až 140 kg. Nesmíte se nechat zmást ani růstovou křivkou na oficiálních stránkách univerzity v Gottingenu, která končí na 40 kg, protože je to v 18 měsících! Prostě se nepočítá s tím, že by laboratorní prase žilo déle.

A co prasátka Royal Dandie, ty jsou údajně malinká?
Ano, to je pravda. Royal Dandie nebo Royal Dandie extreme jsou velmi malá prasátka, která opravdu existují. Vyšlechtila je paní Patty Sorensonová v USA. Je ovšem nemožné, aby jediné prasátko prodala jinam než na území USA nebo část Kanady. Legislativa to bohužel neumožňuje.

Proč?
Kvůli zákazu vakcinace proti Aujeszkyho chorobě (ACH), klasickému moru prasat (KMP) a dalším zákonům platícím v Evropské unii je nemožné, aby prasečí jedinec z USA vstoupil na půdu EU. Proto ani tato prasátka u nás ani nikde v Evropě nekoupíte a každý, kdo takové prasátko nabízí, je podvodník.

Koukal jsem, že je také možné chovat divočáky. Je nějaký rozdíl, zda chováte malé prasátko domácí, nebo malého divočáka?
V podstatě je to jedno. Péče o ně bude stejná, jen u „zakrslého“ prasátka je větší předpoklad, že bude mít majitel štěstí a jeho mazlíček bude v dospělosti vážit do 100 kg. U divočáka musíme počítat s hmotností v dospělosti daleko vyšší. Samozřejmě je třeba oba dva dát v mládí vykastrovat (prasečí kluky většinou nechává kastrovat již chovatel ve stáří dvou dnů a prasečí slečny dávají kastrovat jejich majitelé ve stáří 4 měsíce) a prasečím klukům je třeba v dospělosti upravovat páráky a klektáky (velké zahnuté zuby – pozn. red.), protože ty narostou všem kancům, ať těm divokým, nebo „zakrslým“.

karkulka

Jaké jsou reakce okolí, přece jen, stále ve společnosti přetrvává představa, že prase se chová na maso, ne na mazlení.
Samozřejmě naši členové se svými mazlíčky na ulicích měst napříč republikou způsobují pozdvižení. Několik našich prasátek již způsobilo dopravní nehody, když nepozorní řidiči místo sledování situace v pomalu jedoucí koloně sledovali prase jdoucí po chodníku na vodítku.

To by byl můj případ...
Nebojte, dochází spíš k legračním situacím, jako například když jsme byli s Karkulkou na výletě v Prachovských skalách, vystupovali jsme Císařskou stezkou nahoru a Karkulka šla první. Když vylezla na vyhlídku, uviděl ji jakýsi pán, a ač měla oblečen postroj a na něm velkou svítící lampičku, vykřikoval „pozor divočák“ a bránil tělem svou rodinu. Díky tomu, že o našem sdružení bylo natočeno spoustu pořadů a napsáno mnoho článků, někteří lidé naše prasátka na ulici poznávají. Takoví se s nimi většinou chtějí fotografovat. :o)

Většina lidí má prase spojené se špínou a zápachem, vy ale tvrdíte, že jsou čistotnější než psi...
Jsou, a to i prasátka chovaná na maso, jen k tomu nemají podmínky. Prase je velmi čistotné zvíře, hygieně se většinou naučí velmi rychle a chodí se venčit ven na svá oblíbená místa. Oproti psům, kteří se venčí na zahradě, odpadá majiteli práce s procházením zahrady a sbíráním hromádek. U prasátka stačí jednou za týden uklidit jednu hromadu na vybraném prasozáchodě. Kdyby nemusela prasátka chovaná na maso žít celý život v prostoru dva na dva metry, chovala by se stejně jako ta naše gaučová. Naopak zašpinit se dokážou prasátka velmi rychle. Máme tedy i výjimky, které by do bláta nikdy ani nestouply, ale zpravidla mají prasátka své oblíbené kaluže, ve kterých se dokáží zprasit tak, že je ani vlastní majitel nepozná. Dělají to proto, že si chrání kůži před hmyzem či před sluníčkem.

Když už jsme u toho srovnávání, jak se vlastně prasátko snáší s ostatními zvířaty doma?
Je to o zvyku. Zpravidla se prasátka snáší lépe s kočkami než se psy. Vždy je lepší přinést prasátko do domácnosti, kde už pes nebo kočka je. Prasátka jsou velmi teritoriální a žárlivá a hůře než psi si zvykají na nové členy rodiny. Zvířata musíme vždy co nejrychleji seznámit a o samotě je můžeme nechat, až když jsme si jisti, že malinké selátko pes přijal a nevidí v něm kořist. Jakmile ovšem prasátko povyroste, automaticky převezme roli vůdce smečky a bude velet všem ostatním zvířecím členům rodiny. Když je prasátko z domova zvyklé na psy, musíme být při společných vycházkách ostražití, protože se často stává, že dojde k třenici mezi domácím pejskem a nějakým psem cizákem, a v takových případech jde prasátko do boje za svého člena smečky. Zranění od prasátka bývají velmi vážná, obzvláště od prasečích kluků s neupravenými zuby.

karkulka

O prasatech chovaných na maso se říká, že jsou dost agresivní, a mají-li možnost, klidně zabijí i čerstvě narozené kůzle nebo slepici, jak je tomu u prasátek-mazlíčků?
Nad důvody agresivity prasátek chovaných pro maso by se dalo polemizovat. U prasátek chovaných jako domácí mazlíček je třeba v první řadě odlišit agresivitu od ostatních projevů. Nejčastěji dochází k záměně agresivity se sexuálními pudy hlavně u nekastrovaných prasečích holek. Většina majitelů řeší agresivitu, ať už o ni jde, či nikoli, nějakými fyzickými tresty. To je ale zásadně špatně! Prase nikdy fyzicky netrestáme!!! Buď bude chtít bojovat do roztrhání těla, a nebo se začne bát a ze strachu bude stále agresivnější! Je to začarovaný kruh. Rozčílené prasátko je třeba pomocí nějaké desky, poličky, válu nebo něčeho takového pomalu zatlačit nejlépe ke zdi, klidně na něj promlouvat a čekat, až se uklidní. Dále je nutné vědět, že u prasat prasečí holky jsou dominantnější, hůře zvladatelné a některé nevykastrované holky se hlavně v období puberty (2 roky věku) stávají agresivními. Rády bojují s ostatními převážně ženskými členy rodiny (žena, fena, koza...) o postavení vůdce smečky. Právě v období puberty většina majitelů soužití s prasátky vzdává, a ani se mi nechce domyslet, jak taková prasátka končí.

A jsme zpátky u majitelů, tak já se závěrem zeptám, jakému člověku byste po zkušenostech chov miniprasátka doporučila, a jakému naopak nikoli?
V první řadě by neměli zájemci věřit všemu, co jim chovatel ve snaze prodat selátko namluví. Naopak by si měli pročíst informace, které máme na našich stránkách www.prasatkovdomacnosti.cz. Jsou to jediné seriózní informace o soužití s prasátkem jako domácím mazlíčkem u nás. Člověk, který si pořizuje prasátko, by měl být trpělivý, klidný a rozvážný, měl by žít ve vlastním domě se zahradou, měl by mít dostatek času, který bude s prasátkem trávit, a neměl by mít malé děti. Všichni ostatní členové společné domácnosti by se záměrem pořídit si prasátko měli souhlasit. Dále by měl být finančně zajištěný, protože když prasátko onemocní, léčba něco stojí. Měl by zvážit, zda je schopný se o prase řádně postarat třeba i dvacet let, protože tolika se prasátka běžně dožívají. Naopak by si neměl prasátko pořizovat nikdo z touhy po výjimečnosti, protože takové lidi prasátko brzy omrzí a umístit nechtěné prasátko není zdaleka tak jednoduché jako umístit nechtěného psa či kočku. Velice často se nám stává, že si prasátko pořizují studenti, kteří bydlí v pronajatých bytech nebo u rodičů, nudící se matky s malými dětmi na mateřské dovolené a podobně. Ti se pak snaží prasátek zbavit, protože soužití s nimi nezvládají.

Čtěte také...

Reklama