Bulvár

Chceš být manažerem? Jdi do kláštera!


Současné náboženství se i v Japonsku přeměnilo z cesty duchovního rozvoje na součást národní kultury a životního stylu. Dvě třetiny Japonců se nepovažují za věřící, i když samozřejmě slaví tradiční svátky a při svatbách i pohřbech dodržují tradiční obřady. Církev je v Japonsku zásadně odloučena od státu a chrámy a církevní organizace nedostávají z veřejných peněz žádnou podporu. Dokonce ani tehdy ne, jsou-li registrovány jako dobročinné organizace.

Každý chrám obhospodařuje "svůj region" a za provádění obřadů pro jeho obyvatele vybírá příslušnou sumu. Část vybraných peněz patří chrámu, zbytek je součástí pevně stanovené dávky, převáděné do ústřední pokladny dané sekty. Aby chrámy či kláštery mohly plnit předepsané dávky a uspokojit přitom své potřeby, nabízejí svým svěřencům či příchozím co nejvíce "služeb". A protože významným zdrojem příjmů mohou být také turisté, přeměnily se některé chrámy a kláštery na ubytovny nabízející poznání klášterního života.


Příkladem takové praxe může být třeba klášter Eiheiji, rozkládající se uprostřed staletých stromů v horách na západním pobřeží ostrova Honshú. Klášter, který založil před 750 lety mistr Dogen Zenji po svém návratu z Číny, je jedním ze dvou hlavních klášterů sekty Soto, jež je společně se sektou Rinzai jednou z hlavních zenových sekt v Japonsku.

Eiheiji navštíví každoročně téměř milion návštěvníků jak z Japonska, tak ze zahraničí (především z USA). Většina z nich se zdrží jen pár hodin, aby si prohlédli jeho obdivuhodnou architekturu: meditační místnosti, halu Sanhokaku, vymalovanou 144 umělci, a také halu Rakan s portréty Buddhy Šakjamuniho, zakladatele buddhismu.

Téměř každý turista si nakoupí sladkosti s klášterním emblémem, pečené v místní pekárně. Koupí si také pohlednice a samozřejmě "omijage" - upomínkové předměty pro rodinu a přátele. To vše přináší klášteru zisk, který zvyšují hosté ubytovaní v luxusním hotelu, který je součástí kláštera.

Přitom však Eiheiji poskytuje možnost i hlubšího seznámení se zenovým buddhismem, protože je oblíbeným místem setkávání laiků v exotické atmosféře a ideálním místem pro jejich výchovu.

Přestože se za přenocování a stravu platí přibližně 100 dolarů denně, přicházejí do kláštera každý rok tisíce zájemců alespoň na jeden den, na víkend nebo na celý týden, během něhož absolvují intenzivní meditační periodu zvanou sesšin.

Také významné japonské podniky posílají na sesšiny své nadějné mladé pracovníky, aby se při nich připravovali na budoucí kariéru špičkových manažerů. Pobyt v klášteře a intenzivní meditace totiž posílí jejich schopnost překonávat překážky a obavy, naučí je soustředit se na výkon a podpoří jejich schopnost sebeovládání.

Těžkosti běžného života zvládne lehčeji ten, kdo zvládne tvrdý režim sesšinu. A život v klášterech není lehký také díky tomu, že je naprosto formalizován. Předepsáno je, kterou nohou a kterými dveřmi se má vkročit do haly, jak se zdraví, jak se sedí, jak se jí. Přitom má ale každé gesto, každý rituál svůj smysl a svou logiku, prověřenou několika staletími. Cizinec, který tuto tradici nezná, se prostě má poddat okamžiku, aniž by přemýšlel.

 

Všem zenovým klášterům je společné, že po dobu pobytu v nich jejich obyvatel nemá téměř žádnou klidnou minutu, kromě samotné meditace, a jen zřídka je sám. V Eiheiji se spí společně ve velké hale na rýžových matracích, měřících 90 krát 180 centimetrů. Žáci jsou vzbuzeni ve tři ráno, na hygienu a úklid lůžka je pár minut. Potom začíná ranní zazen, meditace vsedě. Pozici lotosového sedu ovládají jen někteří, většina se spokojuje s její jednodušší variantou. Levé chodidlo na pravém stehně, záda vyrovnaná. Ruce spojené do misky, oči zlehka pootevřené, pohled upřený přibližně 45 stupňů dolů, ale nezaostřený. Tělo perfektně vyvážené, nenakloněné ani nalevo, ani napravo.

Během celé doby obchází halu vedoucí mnich s holí zvanou kjosaku v ruce. Když někdo úklonem požádá o pomoc, mnich počká, až se žádající předkloní, a udeří jej plochou stranou hole krátce a svižně na rameno, přesně na místo, kde se sbíhají akupunkturní dráhy. Údery pomáhají zbavit se strnulosti, zbavují záda a ramena křečí a udržují tak meditující v čilém stavu.

Sedí se v třicetiminutových intervalech v naprostém tichu, v němž nesmí být slyšet ani vlastní dech. Neexistuje žádné pozorování hodinek, žádné myšlení na běžné záležitosti, žádná úleva. Žáci se koncentrují na sledování svého vlastního dechu, který je přenáší od okamžiku k okamžiku.


Také čas jídla je využit k zenovému výcviku. Podávání a přijímání stravy je rituálem prováděným v tichosti a soustředění. Klečí se na rohožkách tatami. Před každým stojí rudě lakovaný stolek, na každém stolku stojí sedm misek. Tofu se sezamem, smažené vejce, polévka, naložená zelenina, syrové okurky, banán s pudingem, šálek s rýží. Jednoduchá vegetariánská strava je však umělecky uspořádána, srovnána podle barvy a formy, potěšení pro oči. Jídlo se jí po směru hodinových ručiček. Rýže, důležitá součást stravy, se jí naposled. Žádné zrníčko nesmí zůstat nesnědeno a má být požito se stejnou pozorností. Na závěr je rýžová miska naplněna čajem. Uctěním Buddhy je oběd zakončen.


Uctěním Buddhy končí také večerní zazen, po němž se většina žáků odebírá na lůžko, aby nabrali síly do dalšího boje sami se sebou. Ovšem život návštěvníka je snazší než podmínky pro skutečné zenové mnichy.

Meditace a práce – to je život v klášteře. Změna klidu a pohybu. Koncentrace na to, co se právě dělá, a plné pohroužení do uvědomělé práce vykonávané s plným nasazením a bez zbytečného povídání. To je po staletí podstatou života v japonských zenových klášterech. Mniši uklízejí areál kláštera a leští nekonečně dlouhé chodby, vyložené dřevem. Pomáhají v kuchyni, připravují dřevo na topení a také upravují zahradu.

V zimě, kdy klášter pokryje sníh, mniši mrznou v téměř nevytápěných sálech, v létě je trápí vedro a komáři. Voda, která jim může přinést ochlazení, je přidělována jako cennost, každé ráno jeden litr. Koupat se žáci smějí každý pátý den, vždy když datum obsahuje číslo čtyři nebo devět. Při vstupu do určené místnosti se přitom musí prokázat úcta soše ochránce čistoty zvaného Ususama-myoo. Stále se mlčí. Mniši se tak učí vydržet vše, co je může v životě potkat - chlad i vedro, těžkosti, bolesti. Učí se naplňovat svůj život mimořádnou odevzdaností a disciplínou. Výsledkem je prohloubení bdělosti, schopnosti vidět věci tak, jak jsou. A současně se rozvíjí soucit, schopnost nezištně milovat.


Zenové kláštery přitom nejsou útočištěm před světem, ale místem učení, místem přechodu. Mladý mnich neskládá slib, že zůstane mnichem do konce života. Když si v klášteře dokonale vyčistí myšlenky a vypracuje si správný postoj k životu, může jej opustit a vydat se do světského povolání.

Osmdesát procent žáků potom následuje cestu svých otců a převezme od nich správu v "rodinných" chrámech. Zenový buddhismus totiž nevyžaduje od svých "kněží" celibát, a tak se udržuje tradice nástupnictví ve správě "farnosti" z otce na syna. Sepětím duchovní praxe a světského života je tak udržována a předávána podstata zenu.

 

   
09.03.2006 - Společnost - autor: Míra Šindrbalová

Komentáře:

  1. avatar
    [8] Vivian [*]

    Aja: no asi třicet minut sedíš, pak dalších třicet minut pro změnu zase sedíš, a tak pořád dokola...

    superkarma: 0 09.03.2006, 14:05:12
  2. avatar
    [7] Aja [*]

    Jak se sedí v třicetiminutových intervalech...?

    superkarma: 0 09.03.2006, 12:52:32
  3. avatar
    [3] Enya [*]

    pěkný článek

    superkarma: 0 09.03.2006, 07:47:03
  4. avatar
    [2] Amálie [*]

    Nyotaimori: myslim, že v kláštěře bych v zimě fajnově umrzla, tedy kdyby mě tam někdo dovlek

    superkarma: 0 09.03.2006, 06:36:48

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme