Po krátkém a nevydařeném manželství jsem nějaký čas byla sama. Potom se objevil muž, který mě zaujal svou inteligencí a povahou. Líbil se mi. Moc. Pro to, jaký byl, jak se choval, jednal... Naštěstí dokázal být i natolik vnímavý a trpělivý, aby překonal mou nedůvěru a obavy. Zamilovala jsem se... šíleně. Vzali jsme se. Jsme spolu teprve rok, ale je to silné a hezké jako na začátku. Ne-li hezčí. Protože, čím déle jsme spolu, tím jsme si bližší. Přibývají společné zážitky a vzpomínky, a zároveň stále máme co objevovat a navzájem se poznávat. Nechci kolem toho nějak příliš mluvit a sáhodlouze popisovat, k čemu slova? Řeknu jen, mám ho moc ráda.

Žijeme v domku na samotě, daleko od lidí. Oběma nám to tak vyhovuje. Můj muž podniká, bývá přes den pryč. Já mu pomáhám s podnikáním a starám se o dům. Máme nějaké dluhy, někdo zas dluží nám, tak nějak se to vyrovná a ještě zbude na živobytí, i když to není moc na vyskakování si. Tím chci naznačit, že rozhodně nepatříme mezi podnikatelskou smetánku kandidující na místo v Orlíku.

Přesto... už pár týdnů se dějí zvláštní věci. Začalo to nočními telefonáty. Na můj mobil, na manželův kupodivu ne. Číslo je vždy utajené nebo neznámé a posléze nedostupné. Vzhledem k tomu, že máme různě po světě přátele i obchodní partnery, kteří mohou kdykoliv zavolat, mobil nevypínám ani na noc a na každé zvonění reaguji. Každou noc si tak „užiju“ ty podivné telefonáty, někdy i několikrát za noc. Volající buď mlčí, nebo šeptá nějaké oplzlosti. Jakmile se nikdo neozve nebo se ozve tenhle „známý“ hlas, pokládám telefon. Ale spánek už je přerušen. Někdy mobil zvedne můj drahý (máme společnou ložnici i lože), jemu teda mlčí pokaždé.

A nejsou to jen telefonáty. Je to stále horší. Drobnosti, nad kterými by policie nejspíš mávla rukou, ale které dokážou vystrašit. Teda, mě - můj muž má spíš vztek a snaží se mě uklidnit. Asi to má ten účel - vystrašit. Musí to být nějaký blázen! Moje fotka, jak pracuji na zahradě - desítky, stovky kopií poházených po celé zahradě. Sprejem zastříkaná skleněná výplň dveří na verandu. Rozbité sklo skleníku. Podřezaná jabloň - uhynula. :-( Přitom, žádná pošta, žádný anonym, který by vyjasnil, co ten neznámý chce, o co mu jde. Dokonce mrtvé myši poházené po verandě. Jak už jsem psala, bydlíme na samotě. Co je to za člověka, že mu stojí za to trávit čas slíděním kolem, a dokonce kvůli tomu zabíjet zvířata a stromy?!

Zkrátka, někdo se snaží mě vyděsit a docela se mu to daří. Nejde jen o nevyspání a strach. Vědomí, že se nějaký cvok pohybuje po naší zahradě, slídí kolem domu, sleduje mě a fotí, je strašné. Jakoby... ztráta soukromí. K tomu nejistota, kam až hodlá zajít. Navrhovala jsem, ať si na zahradu pořídíme jednoho nebo radši dva ostré psy - hlídače. Ale můj muž nemá psy rád, zvláště ty velké. Chtěl, abych si udělala zbrojní pas a pořídila zbraň na svou obranu, ale to jsem zas odmítla já. Nemám zbraně ráda. Manžel zbraň má, a šuplíku, ve kterém ji má uloženou, se vyhýbám velkým obloukem.

Aby toho nebylo málo, musí můj muž odjet na pracovní cestu, navázat nové obchodní kontakty a sjednat nové zakázky. Bude pryč skoro měsíc. Znovu chtěl, ať si pořídím zbraň. Nelíbí se mi to, nedokázala bych střelit do člověka, i kdyby to byl sebevětší blázen. Odjet na měsíc někam pryč nemůžu, to jsem ještě neřekla: Předmětem našeho podnikání jsou zvířata, akvarijní ryby a terarijní zvířata. Navíc máme další domácí zvířectvo. Je třeba se o ně postarat.

Je to jako zlý sen. Chci, aby to přestalo!


 

Reklama