Čtvrt století už mohou Češi volně cestovat, přesto řada lidí stále dává přednost dovoleným a víkendům, stráveným na milované chatičce či horské chaloupce, přestože údržba a provoz těchto nemovitostí často stojí víc než luxusní zájezd k moři, nebo týden v hotelu v lyžařském středisku.  

Ještě tak chápu „panelákáče“ či obyvatele vnitřní Prahy, že cítí potřebu vlastnit nějaký ten domeček se zahrádkou, kde si vypěstují svoje rajčátka či pokochají se kytičkami. Ale proč si kupují chalupu i majitelé domků v Praze? Co z toho mají? Jen starosti a dřinu. A o víkendu má přece člověk relaxovat!

Jak a kdy český fenomén úprku obyvatelů velkých měst do vlastního příbytku vlastně vznikl?

cottageAsi v polovině 19. století začala vzmáhající se vyšší vrstva pražských průmyslníků zřejmě po vzoru šlechticů budovat svá letní sídla. Na rozdíl od aristokracie museli ve všední dny pracovat, doprava nebyla nejrychlejší, a tak budovali výstavné vily v nejbližším okolí Prahy (známé je údolí Šárky, Jevany, Řevnice nebo Černošice).

Nástup trampigu

Chataření má svůj původ ve 20. letech minulého století. Tehdy získal zvláště u mladých lidí masovou oblibu tramping pod vlivem westernové literatury a filmů. Trampové brzy přišli na to, že za deště se pod širákem spát nedá, a zakládali osady, kde u ohýnků opékali buřtíky a u kytary si zazpívali. V kurzu byly zejména lokality co nejblíže u Prahy, vlakové zastávky a samozřejmě u řeky v nádherné přírodě (Posázaví), kde stavěli neoplocené prosté dřevěné chatky bez vody a elektřiny.

Chataření, jak jej známe i dnes

Lépe situované lidé začali kupovat ve 30. letech rozsáhlé zalesněné pozemky na kraji vesnic a stavěli zde již komfortnější sruby a letní domky. Typický příkladem je například Lhota u Staré Boleslavi, kde můj dědeček v roce 1935 postavil zděnou chatu a kde jsem stejně jako moje matka prožila všechny školní prázdniny. Pamatuji se, že pozemek patřící k dřevěnému bungalovu jedné bohaté židovské rodiny, která se kamarádila s tou naší, měřil asi 500 m2. Rodina se bohužel po válce nevrátila a dům zdědila či odkoupila žena, která koncentrační tábor přežila a začala v 60. letech pozemek rozparcelovávat, takže dnes tu stojí asi 15 chat. Dodnes na chatu tato obdivuhodná a stále krásná paní Gréta blížící se už ke stovce pravidelně autobusem dojíždí.

Chalupaření - „dítě“ totalitního režimu.

Za svůj další rozmach vděčí chataření, stejně jako chalupaření, nemožnosti volného pohybu po světě. Zájezdy s Čedokem k moři byly drahé. Počátek záliby ve starých venkovských staveních odhaduji na 60. léta, kdy si rodina už mohla dovolit levné „socialistické“ autíčko a snadno si přepravila třeba stavební materiál. Chalupy ve „středověkém“ stavu bez vody a elektřiny, odkoupené od domorodců, kteří proudili za lepší prací do měst, si lidé kultivovali většinou sami, či s pomocí vesnických řemeslníků. I tohle období jsem zažila na šumavské chalupě exmanželových rodičů, a už bych jej vrátit nechtěla, ačkoliv výhled z kadibudky na louce pod chalupou nám záviděli všichni přátelé, kteří za námi jezdili. Já jim ovšem záviděla zase ty jejich bezstarostné dovolené, třeba i ve stanu.   

Víte, jak já jsem šťastná, že žádnou víkendovou nemovitost nevlastníme? Zcela jistě bychom jinak neměli finance na exotické dovolené, z kterých vám přináším každý rok reportáže. Jsme volní jako ptáci a můžeme si jezdit, kam chceme a kdy chceme.

A co vy? Pěstujete chalupaření a chataření? Co vám přináší? Vzdali byste se jej ve prospěch zážitků ze světa?

Reklama