Slůvko charita pochází z latinského caritás, láska, a to především láska milosrdná, láska k bližnímu. Caritás - charita - je tak základním příkazem křesťanství. Caritás je ovšem také láska praktická, láska skutečně dávající. Jejím příkladem má být vdova, dávající z mála, které má, nebo chlapec, přinášející pět ubohých rybiček a chlebů. A přesto toto málo nakonec stačí k nasycení zástupů, protože je Bohem rozhojněno.

Taková je základní myšlenka charity. Není to samozřejmě myšlenka nějak výlučně křesťanská - i v jiných systémech a kulturách byl kladen důraz na almužnu a na péči o chudé, silný náboj v tomto směru nese například buddhismus, v Evropě to však bylo právě křesťanství, které stálo za vznikem charitativních organizací. Myšlenka charity je od samého počátku něčím víc než jen dáváním almužen - caritás je aktivní a osobní. A tak šily zbožné ženy košile pro chudé, při klášterech byly zakládány sirotčince, chudobince a špitály a nejedna bohatá a vznešená dáma vlastníma rukama pečovala o trpící. Protože caritás je dáváním z mála, z mála našeho času, z mála našich možností, z mála naší ochoty.

Charita provází vývoj euroamerické civilizace od jejích počátků, v některých obdobích a zemích ovšem skoro upadla v zapomnění. A především se zapomnělo, že charita není jen o dávání almužen - o penězích. Je především o tom, co nese v moderní společnosti název dobrovolnictví a co je, například v Anglii, jedním ze základů charity. Caritás totiž neobohacuje jen druhé, ale i nás - a to vždy do té míry, do jaké se skutečně dáváme druhému. Odbudeme-li druhého peněžním darem, který nám nebude scházet, nezískáme sami nic nebo jen málo. Pomůžeme-li však sami vlastníma rukama, dotkneme-li se osobně bolesti a bídy druhého, najdeme-li si ve svých hektických dnech chvíli pro praktickou lásku k bližnímu v nouzi, obohatí to i nás samotné.

A tím nechci umenšovat význam peněžních darů - i ty jsou pro fungování charit nezbytností. Neměli bychom to ovšem se „specializací práce“ přehánět a přenechávat dobročinnost jen placeným odborníkům s tím, že každý děláme to, co umíme. Tak totiž porušujeme jeden ze základních principů caritás, právě ono dávání z mála, třeba i z mála našich schopností, a znemožňujeme vnitřní proměnu, ono rozhojnění daného, které v sobě charita nese.

V dnešní době ovšem není nijak snadné pomáhat. Ono se to hezky řekne, ale hůř dělá - společnost se skutečně čím dál tím víc specializuje, klade se důraz na odbornost a v médiích se žádá především o peněžité dary. Protože je to jednodušší. Jednodušší ovšem neznamená správné. A tak, pokud pro nás caritás opravdu něco znamená, nezbývá, než prorazit tuhle krustu pohodlnosti a lhostejnosti, tohle veřejností, ale i zákony podporované „almužnictví“, a pokusit se přiložit vlastní ruku k dílu. Jak? Například na těchto portálech (zde a zde).

 

 

 

Co říká charita Vám?
Zúčastnila jste se nějaké charitativní akce?
Účastníte se takových akcí pravidelně?
Přispíváte na charitu finančně?
Jaké organizaci a proč?
Dáte na ulici almužnu žebrákovi?
Kupujete si stužky proti AIDS nebo květinky proti rakovině?
Účastníte se adopce na dálku?
Co byste byla ochotna dělat jako dobrovolník?
Máte nějaké zkušenosti s dobrovolnictvím?
Přinesla charita něco Vám?

Podělte se o své zážitky a názory na redakce@zena-in.cz a vyhrajte!

Reklama