Když se řekne dovolená, většině lidí se vybaví pohoda, relaxace a odpočinek. A mělo by to tak být. Jenže ne vždycky to dobře dopadne, zvlášť pokud se rozhodnete odjet na dovolenou s malým dítětem.

Jarka má zatím jen jedno dítě, ročního chlapečka Jonáše. Je to docela hodný a tichý kluk, ještě pořád spí dvakrát denně, prostě s ním nejsou téměř žádné problémy. Nebo až dosud nebyly. Než se Jarka rozhodla, že by letos mohli jet na dovolenou k moři, neměla ponětí, co její Jonáš dokáže.

kidA že to vyprávění stálo za to. „Už nikdy víc! V životě už nepojedu s mladším než desetiletým dítětem k moři autem. To byl očistec! Jonáš skoro celou cestu brečel, fňukal, házel sebou nebo se dožadoval jídla. Ještě že má zatím plenky, jinak bychom museli k tomu všemu každou půl hodinu zastavovat na záchod...

Rozhodovala jsem se docela dlouho, jestli už letos pojedeme někam dál na dovolenou, nebo to necháme až na příští rok. Nakonec jsem si ale řekla, že to zkusíme. Jonáš je poměrně klidné dítě, moc nebrečí, nevzteká se, připadalo mi, že tu jízdu zvládne v pohodě. Vybrali jsme Chorvatsko, místo na ostrově Krk, které je autem docela blízko, asi 10 hodin jízdy. A navíc jsme se rozhodli vyjet večer, myslela jsem si, že Jonáš třeba v devět hodin usne a vzbudí se až ráno, kdy budeme skoro na místě. Doma spí už celou noc.

Ale všechno bylo samozřejmě jinak. Vyjeli jsme, Jonáš po chvíli usnul, tak jsem si sedla dopředu na místo spolujezdce a chystala jsem si zdřímnout taky, abych mohla po pár hodinách manžela vystřídat za volantem. Ještě jsem ale nestačila usnout a Jonáš byl vzhůru. Nejdřív se jen rozhlížel, pak začal kňourat a nakonec i křičet. Musela jsem si sednout k němu dozadu, ale ani to nepomohlo. Nepřeháním, po třech hodinách jízdy s brečícím dítětem manžel zastavil a řekl, že dál už nejede. Ať se nezlobím, ale tohle už psychicky nezvládne.

Stáli jsme na té benzínce asi hodinu, Jonáš se proběhl, najedl se, najednou byl spokojený. Byla půlnoc, ale on měl den. Když jsme ho dávali do sedačky, okamžitě pochopil, co se děje, a začal znovu brečet. Doteď to nechápu, protože je na sedačku zvyklý, autem jezdíme docela často, i když ne tak dlouhé cesty.

Když to shrnu, z dalších šesti hodin jízdy brečel asi polovinu. Po dalších třech hodinách, kdy jsem řídila já, se konečně uřval a pak až do konce spal. To byl balzám! Dojeli jsme v tichosti na místo, přenesli malého do postele a sami si taky lehli, úplně vyřízení a s bolavýma ušima.

Naštěstí během pobytu u moře byl Jonáš hodný, líbila se mu voda i kamínky na pláži, užili jsme si to. Samozřejmě i zpáteční cestu, která byla jen o trochu lepší než cesta tam. Jeli jsme ale přes den, protože jsme usoudili, že je lepší nebýt aspoň ospalý, když už musíme poslouchat ten řev.

Nevím, proč Jonáš tu cestu tak nezvládl. Možná mu bylo špatně, ale neuměl to říct. Každopádně jsme se rozhodli, že se ještě hodně dlouho na žádné dlouhé cesty autem nevydáme.“

Po tomto zážitku tomu opravdu věřím...

Více v našem magazínu:

Reklama