Bydlím v jižní části Prahy a již víc než půl roku s kočárkem testuji, jak se s ním cestuje, jak jsou vyřešeny vstupy do různých institucí a zařízení, a jestli to, co má být bezbariérové, skutečně takové je. Někdy má totiž člověk pocit, že ten, kdo to vymýšlí, je bezdětný muž, který nikdy nejen že nejel s kočárkem, ale ani s ničím jiným na kolečkách.

Začněme tím asi nejdůležitějším, a to je pro nás pražské zdejší MHD. Pokud se chci ze svého domu dostat do centra, nebo nedej bože na druhou stranu Prahy, musím totiž veřejnou dopravu použít hned několikrát. Začněme ale od začátku…

kočárek

Na nejbližší zastávku to máme asi pět minut chůze a můžeme si vybrat, zda pojedeme autobusem, nebo tramvají. Obě varianty mají přitom svá pozitiva i úskalí.

Autobus jezdí málokdy, jede jen k nejbližšímu metru, ale zase se do něj většinou lépe nastupuje a nemusím zajíždět do podchodu, který mě nemine, pokud se rozhodnu jet tramvají, která má zastávku až za silnicí. Hlavní výhodou autobusu pak je to, že jezdí zpravidla ten nízkopodlažní. Jestli se mi ale bude dobře nastupovat, nebo ne, záleží hlavně na tom, co jede za řidiče, případně na tom, jakou má zrovna náladu.

kočárek

Výhoda nízkopodlažních autobusů je totiž výhodou jen do té chvíle, dokud řidič zastaví šikovně těsně vedle obrubníku chodníku či nástupiště tak, že je podlaha autobusu a chodník v jedné rovině a nezeje mezi nimi dvoumetrová propast. Pokud zastaví o metr dál, našikmo, nebo úplně mimo obrubník, je to, že je nízkopodlažní, úplně bezpředmětné. Nastupuje se pak do něj pomalu hůř, než pokud by tam byly regulérní schody. Každá maminka mi jistě potvrdí, že snažit se nastoupit do nízkého autobusu, který zastavil „šejdrem“ a ještě daleko, je často nelehký úkol. Bohužel se mi opravdu několikrát prokazatelně stalo, že řidič takto zastavil schválně, když viděl, že budu nastupovat s kočárkem. Těžko říct, co se člověku, který je schopen něčeho takového, honí hlavou.


Tramvaj jede naštěstí po jasně daných kolejích, takže se zde něco takového stát nemůže. Problém ale nastává už při vjezdu do již zmiňovaného podchodu, který musím projet, abych se k tramvaji vůbec dostala. Do podchodu i z něj vedou poměrně kolmé schody, které jsou sice po krajích vybaveny betonovými sjezdy, ale problém je v tom, že v době, kdy tyto sjezdy vznikly, se zřejmě vyráběly kočárky s úplně jinou roztečí kol, takže nasadit kočárek správně do obou kolejnic je prostě nereálné. Jediná možnost, jak se dostat dolů a zas ven, je pokusit se nasadit správně jednu stranu kočárku, a druhou pak balancovat téměř ve vzduchu. Řeknu vám, že s kočárkem plně naloženým a např. ještě s nákupem jde o poměrně náročné posilovací cvičení. Trvalo mi asi dva měsíce, než jsem se naučila sjet dolů tak, abych se co minutu neděsila, že vyklopím dítě nebo převrátím celý kočár.

kočárek

Poté, co toto cvičení absolvuji dvakrát, jsem konečně na zastávce tramvaje. Teď už stačí jen počkat, až pojede nějaká nízkopodlažní. U nás jezdí 3 linky. Zatímco jedna z nich jede nízká vždy, druhá, nepochopitelně ta jedoucí stejným směrem, jede nízká občas a třetí, která jede přímo do centra a byla by tak většinou ideální, nejezdí nízká téměř nikdy. Dostat se dá ale samozřejmě i do té vysoké - v ideálním případě vám někdo pomůže, ale stává se, že se prostě nikdo použitelný zrovna v širokém dalekém okolí nevyskytuje, takže si musíte pomoct sama. Je to obtížně, ale dá se to – pozadu po schodech vyskákat nahoru, opačný postup aplikovat při výstupu. Pokud to jde, raději se tomu ale snažím vždy vyhnout a počkat na tramvaj nízkou.

Problém při cestování tramvají nastane ve chvíli, kdy nastupujete a zjistíte, že už na vyhrazeném místě nějaký kočárek je. V některých typech tramvají je pak lépe přeběhnout k dalším dveřím, určeným pro vstup s kočárkem, v některých se vejde kočárků i víc. Nevím, jestli v posledních letech nastal opět nějaký baby boom, nebo si toho teď prostě jako máma s kočárkem víc všímám, ale kočárků je v Praze opravdu požehnaně a v MHD je to samozřejmě znát nejvíc. Může se vám proto lehko stát, že do pečlivě vytipované nízké tramvaje se nakonec vůbec nedostanete, a do té další, co jede 15 minut po ní, také ne. Celý pečlivě naplánovaný program si pak můžete posunout, v horším případě i zrušit.

kočárek


Největší masakr ovšem nastává, když se na některém místě Prahy koná něco určeného pro rodiče s dětmi a je to v přesně danou dobu a k tomu výhodné. Takto jsme se minulý měsíc s kamarádkou nechaly zlákat akcí „Dítě na krku“, kterou pořádala pražská ZOO. Akce spočívala v tom, že každé pondělí v měsíci květnu měly maminky s dětmi vstup do Zoologické zahrady jen za 1 Kč. Vidina ušetřených 200 Kč za lístek ovšem zřejmě navnadila maminky (ale i tatínky) z celé Prahy. No a znát to bylo ráno už v tramvajích mířících na Nádraží Holešovice, odkud odjíždí autobus do ZOO. Ten den jsem zažila svůj rekord – v tramvaji bylo kromě mého ještě dalších 6 kočárků. Doteď nechápu, jak se to tam všechno vešlo, a lituji spolucestující, kteří nás museli doslova přelézat, aby se do tramvaje vůbec dostali. Na zastávce 112ky do ZOO to pak vypadalo, jako by nastala apokalypsa – na ostrůvku se mačkalo asi 150 maminek s kočárky a stále přijížděly další a další. Do každého autobusu se pak nacpalo asi tak 10 kočárků najednou a korigovat provoz musel uniformovaný pracovník DP. Do ZOO jsme se ten den s kamarádkou nakonec dostaly, ale zpáteční cestu jsme si raději naplánovaly jinak, abychom se davu na kolečkách vyhnuly.

kočárek

Příště o tom, jak se s kočárkem cestuje metrem a vlakem.

A co vaše zkušenosti s cestováním v tramvaji či autobuse? Jak je to s kočárky ve vašem městě? Také máte pocit, že je dětí víc a řidiči jsou méně ochotní? Nebo je to u vás naopak? Podělte se s námi i o pozitivní zkušenosti v diskuzi pod článkem.

Reklama