Paní Martine Demanesse přijela před 7 lety do České republiky se svým manželem, vrcholovým manažerem jedné francouzské firmy, a 2 dcerami.

Paní Demanessová, jaké to je odjet z rodné země a vlastně se komplet přestěhovat. Jaké byly začátky?

Původně měl být manžel přeložen do Lyonu, měli jsme tedy zůstat ve Francii. Ale najednou se z Lyonu stala Praha… Všichni nás měli za blázny… Jet do střední Evropy!… Ta železná opona tehdy v lidech prostě ještě zůstala…

Tři měsíce před příjezdem jsme pilně a intenzivně studovali češtinu – odjížděli jsme s velkým sebevědomím, že si dokážeme poradit se základními situacemi v každodenním životě – zdvořilostní fráze, uvítání, nakupování potravin, zeptat se na cestu. Jak jsme se mýlili – jakmile na nás Češi začali “chrlit” slova, vše splývalo v jeden celek, tedy kromě počátečního a konečného slova.

Navíc, do Prahy jsme přijeli autem, a to koncem týdne, a počítali jsme s tím, že učiníme velké nákupy, jak jsme byli zvyklí. Před sedmi lety ovšem obchody zavíraly ještě v poledne, to byl pro nás nezvyk.

Jak vykořenění braly dcery? Opustit kamarády a známé prostředí pro ně asi nebylo snadné.

Pro nás, jako pro rodiče, bylo nejdůležitější uchránit dcery, Mathilde a Marie-Pierre stresu z faktu, že opouštějí své kamarády a život ve Francii. Vysvětlili jsme jim to jako úžasné dobrodružství, kdy budeme žít jako rodina a lépe se poznáme. Taky naše snahy o zdolávání češtiny vyvolávaly na jejich tvářích úsměvy, a vítali jsme to raději než nářky nad tím, že doma bylo líp. Co také dcery ocenily, byli jejich čeští kamarádi, které našly ve škole – vycházely s nimi mnohem lépe pro jejich přirozenost než s dětmi z francouzských rodin.

A jak už to tak bývá – mládež se velmi rychle přizpůsobí… Za pomoci českých kamarádek se rychle učily česká slovíčka, objevily známé pasáže, billiardy a čajovny – místa, která maminky prvotně nevyhledávají…

Co jsme mohli také udělat za nás za rodiče – zapsali jsme dcery do tanečních – velmi se jim to líbilo a velkým úspěchem pro ně byl protančený večer v Lucerně…

Manželka manažera, pro mnohé lidi je to synonymum snadného života a trávení času v obchodech a kavárnách. To ovšem není Váš styl, jste velmi činorodý člověk. Jak jste trávila své dny?

Můj statut mi neumožňoval hledat placenou práci, a tak jsem se prostřednictvím různých asociací, tedy dobrovolnictví, dostávala do kontaktu s velmi zajímavými lidmi. Pro nově příchozí francouzské příslušníky v Praze existuje “Prague Accueil Francophone” (Pražský frankofonní spolek), který organizuje různé aktivity pro ženy a také umožňuje poznávat kulturní krásy Prahy.

Přes asociaci ASSO 90 jsme se mohli setkat s lidmi, kteří pamatovali ještě první republiku, a jejich vyprávění byla pro nás velmi zajímavá.

No a s manželem jsme také zorganizovali taneční pro dospělé, pro Francouze – mělo to velký úspěch a tímto děkujem panu Miroslavu Brožovskému za jeho trpělivost.

Jak byste z Vašeho pohledu popsala českou povahu a co Vás na ní nejvíce překvapilo?

Největší rozdíl mezi českou a francouzskou povahou je způsob myšlení. Francouzi, karteziánští a neustále hledající “proč”, mají trochu problém se slovanským stylem chápání.

Pokud mohu říci za sebe, chtěla jsem se dozvědět co nejvíce a ze všech oblastí života. A moje zvědavost byla často chápána jako nevítaná. Zprvu mi Češi připadali nedůvěřiví, rezervovaní, ale pak, když vztahy přerostly do přátelství, jsem mohla poznat jejich laskavost a hrdost, že nám mohou pomoci objevovat jejich zemi.

Ve francouzštině je zvykem dělat krátké věty, tím se dává prostor k výměně myšlenek. A v češtině se naopak vedou dlouhé monology…

Dnes žijete na Slovensku a Vaše dcery studují ve Francii a ve Španělsku. Jaký je rodinný život na dálku?

Pracovní život v zahraničí není vždy jednoduchý, i když materiální podmínky jsou příznivé. Jak uvádíte, v současné době žijeme v Bratislavě, a naše dcery nás opustily – šly studovat daleko. Je to normální, ve Francii by s největší pravděpodobností také studovaly v jiných městech – to je život!

Musím říct, že máme pevné vztahy a v dnešní době je komunikace snadná – pro mne přes telefon – a pro manžela přes mail.

Nejdůležitější je třeba akceptovat samostatnost již dospělých dětí a potom ho i sdílet s rodinou budoucího partnera.

Naše dcery jsou svojí povahou extroverti, učili jsme je, aby se zajímaly o druhé.

Na Slovensku jste s největší pravděpodobností překvapili svou účastí v referendu o vstupu Slovenska do EU nejednu komisi a úředníka. Zřejmě jste byli jediní cizinci, kteří se starali o cizí blaho. Co bylo vaší motivací?

Ano, já a můj manžel jsme spokojeni a velmi hrdí, že jsme mohli volit v Bratislavě o rozšíření EU. Naším činem jsme ohromili volební místnost, protože účast Slováků nebyla valná. Po hlasování členové volební komise dokonce povstali a poděkovali. Skoro nám vytvořili špalír… Pro nás je ale volební právo velmi důležité: mnozí nemohou volit nebo musí ve válečných podmínkách…

Cítíme se být Evropany a tím, co děláme, to chceme dávat najevo. Také jsme tím chtěli vyjádřit zájem o náš nový domov.

A jak se Vám dnes žije na Slovensku? Vím, že ani tam nezahálíte

Máte pravdu, zase ta moje zvědavost… Snažím se pochopit styl chápání, novou kulturu …V současné době se snažím v Bratislavě vybudovat od základů Frankofonní spolek – pro nově příchozí – strukturu, která zde velmi chybí…

Mockrát děkuji paní Martine Demanesse, že si udělala čas a poodhalila své pocity ze života mimo svoji vlast

   
Reklama