Bulvár

Čeština mi dala zabrat

Paní Martine Demanesse přijela před 7 lety do České republiky se svým manželem, vrcholovým manažerem jedné francouzské firmy, a 2 dcerami.

Paní Demanessová, jaké to je odjet z rodné země a vlastně se komplet přestěhovat. Jaké byly začátky?

Původně měl být manžel přeložen do Lyonu, měli jsme tedy zůstat ve Francii. Ale najednou se z Lyonu stala Praha… Všichni nás měli za blázny… Jet do střední Evropy!… Ta železná opona tehdy v lidech prostě ještě zůstala…

Tři měsíce před příjezdem jsme pilně a intenzivně studovali češtinu – odjížděli jsme s velkým sebevědomím, že si dokážeme poradit se základními situacemi v každodenním životě – zdvořilostní fráze, uvítání, nakupování potravin, zeptat se na cestu. Jak jsme se mýlili – jakmile na nás Češi začali “chrlit” slova, vše splývalo v jeden celek, tedy kromě počátečního a konečného slova.

Navíc, do Prahy jsme přijeli autem, a to koncem týdne, a počítali jsme s tím, že učiníme velké nákupy, jak jsme byli zvyklí. Před sedmi lety ovšem obchody zavíraly ještě v poledne, to byl pro nás nezvyk.

Jak vykořenění braly dcery? Opustit kamarády a známé prostředí pro ně asi nebylo snadné.

Pro nás, jako pro rodiče, bylo nejdůležitější uchránit dcery, Mathilde a Marie-Pierre stresu z faktu, že opouštějí své kamarády a život ve Francii. Vysvětlili jsme jim to jako úžasné dobrodružství, kdy budeme žít jako rodina a lépe se poznáme. Taky naše snahy o zdolávání češtiny vyvolávaly na jejich tvářích úsměvy, a vítali jsme to raději než nářky nad tím, že doma bylo líp. Co také dcery ocenily, byli jejich čeští kamarádi, které našly ve škole – vycházely s nimi mnohem lépe pro jejich přirozenost než s dětmi z francouzských rodin.

A jak už to tak bývá – mládež se velmi rychle přizpůsobí… Za pomoci českých kamarádek se rychle učily česká slovíčka, objevily známé pasáže, billiardy a čajovny – místa, která maminky prvotně nevyhledávají…

Co jsme mohli také udělat za nás za rodiče – zapsali jsme dcery do tanečních – velmi se jim to líbilo a velkým úspěchem pro ně byl protančený večer v Lucerně…

Manželka manažera, pro mnohé lidi je to synonymum snadného života a trávení času v obchodech a kavárnách. To ovšem není Váš styl, jste velmi činorodý člověk. Jak jste trávila své dny?

Můj statut mi neumožňoval hledat placenou práci, a tak jsem se prostřednictvím různých asociací, tedy dobrovolnictví, dostávala do kontaktu s velmi zajímavými lidmi. Pro nově příchozí francouzské příslušníky v Praze existuje “Prague Accueil Francophone” (Pražský frankofonní spolek), který organizuje různé aktivity pro ženy a také umožňuje poznávat kulturní krásy Prahy.

Přes asociaci ASSO 90 jsme se mohli setkat s lidmi, kteří pamatovali ještě první republiku, a jejich vyprávění byla pro nás velmi zajímavá.

No a s manželem jsme také zorganizovali taneční pro dospělé, pro Francouze – mělo to velký úspěch a tímto děkujem panu Miroslavu Brožovskému za jeho trpělivost.

Jak byste z Vašeho pohledu popsala českou povahu a co Vás na ní nejvíce překvapilo?

Největší rozdíl mezi českou a francouzskou povahou je způsob myšlení. Francouzi, karteziánští a neustále hledající “proč”, mají trochu problém se slovanským stylem chápání.

Pokud mohu říci za sebe, chtěla jsem se dozvědět co nejvíce a ze všech oblastí života. A moje zvědavost byla často chápána jako nevítaná. Zprvu mi Češi připadali nedůvěřiví, rezervovaní, ale pak, když vztahy přerostly do přátelství, jsem mohla poznat jejich laskavost a hrdost, že nám mohou pomoci objevovat jejich zemi.

Ve francouzštině je zvykem dělat krátké věty, tím se dává prostor k výměně myšlenek. A v češtině se naopak vedou dlouhé monology…

Dnes žijete na Slovensku a Vaše dcery studují ve Francii a ve Španělsku. Jaký je rodinný život na dálku?

Pracovní život v zahraničí není vždy jednoduchý, i když materiální podmínky jsou příznivé. Jak uvádíte, v současné době žijeme v Bratislavě, a naše dcery nás opustily – šly studovat daleko. Je to normální, ve Francii by s největší pravděpodobností také studovaly v jiných městech – to je život!

Musím říct, že máme pevné vztahy a v dnešní době je komunikace snadná – pro mne přes telefon – a pro manžela přes mail.

Nejdůležitější je třeba akceptovat samostatnost již dospělých dětí a potom ho i sdílet s rodinou budoucího partnera.

Naše dcery jsou svojí povahou extroverti, učili jsme je, aby se zajímaly o druhé.

Na Slovensku jste s největší pravděpodobností překvapili svou účastí v referendu o vstupu Slovenska do EU nejednu komisi a úředníka. Zřejmě jste byli jediní cizinci, kteří se starali o cizí blaho. Co bylo vaší motivací?

Ano, já a můj manžel jsme spokojeni a velmi hrdí, že jsme mohli volit v Bratislavě o rozšíření EU. Naším činem jsme ohromili volební místnost, protože účast Slováků nebyla valná. Po hlasování členové volební komise dokonce povstali a poděkovali. Skoro nám vytvořili špalír… Pro nás je ale volební právo velmi důležité: mnozí nemohou volit nebo musí ve válečných podmínkách…

Cítíme se být Evropany a tím, co děláme, to chceme dávat najevo. Také jsme tím chtěli vyjádřit zájem o náš nový domov.

A jak se Vám dnes žije na Slovensku? Vím, že ani tam nezahálíte

Máte pravdu, zase ta moje zvědavost… Snažím se pochopit styl chápání, novou kulturu …V současné době se snažím v Bratislavě vybudovat od základů Frankofonní spolek – pro nově příchozí – strukturu, která zde velmi chybí…

Mockrát děkuji paní Martine Demanesse, že si udělala čas a poodhalila své pocity ze života mimo svoji vlast

   
   
02.03.2005 - Společnost - autor: Tereza

Komentáře:

  1. avatar
    [17] Avilka [*]

    BTW pokiaľ ma pamäť neklame, tak nejaký klub frankofónnych nadšencov už na Slovensku je..

    superkarma: 0 02.03.2005, 18:08:47
  2. avatar
    [16] Avilka [*]

    Feng: taky čumím, že to frantíci u nás spasili..

    superkarma: 0 02.03.2005, 18:07:27
  3. avatar
    [14] kubikm [*]

    pohodarka:

    superkarma: 0 02.03.2005, 15:18:30
  4. avatar
    [13] pohodarka [*]

    Karolina*: kubikm: dekuju za vysvetleni

    superkarma: 0 02.03.2005, 12:58:28
  5. avatar
    [12] kubikm [*]

    Karolina*: jo, to máš pravdu...manželky našich diplomatů taky nesmí pracovat...dokonce v zemích chudých bývala povinnost zaměstnat místní lidi jako kuchaře, uklízečku a pod., i přesto, že by to hravě paní domu zvládla sama....

    superkarma: 0 02.03.2005, 12:08:13
  6. [11] Karolina* [*]

    pohodarka: ta pani nemela na mysli svoje spolecenske postaveni, ale podmiky, za kterych ji byl v CR umoznen dlouhodoby pobyt. Je bezne, a nejen u nas, ze rod. prislusnici, kteri doprovazeji nekoho, kdo prichazi do zeme sluzebne (pracovne), maji sice povoleny dlouhodoby pobyt, ale bez pracovniho povoleni. To by si musela vyridit dodatecne.

    superkarma: 0 02.03.2005, 11:51:22
  7. avatar
    [8] kubikm [*]

    pohodarka: jestli to není kvůli "střetu zájmů" a pod. viz nyní podníkaní paní Šárky
    Ona jako manželka se dovzní spoustu hospodářských informací, které potom by mohla použít v podnikání - viz Šárka ví, kde hodlá Skanska stavět, tak tu parcelu zakoupila....

    superkarma: 0 02.03.2005, 11:31:48
  8. avatar
    [7] pohodarka [*]

    Manx: to by me zajimalo, cos tam napsala
    vite, co je ale zajimave, ze manzelka manazera (sice vysoce postaveneho) nemuze pracovat, to je divny statut. ja vim, nema to asi zapotrebi, ale stejne je to divne zajimave. kdyby jako chtela, tak se asi manzel musi vzdat sve prace a potom teda zeme, kde vznikla listina zakladnich prav a svobod ma dost drsny paradox, ale mozna mi to tady nekdo vysvetli, jak to je?

    superkarma: 0 02.03.2005, 11:24:46
  9. avatar
    [2] Hannah01 [*]

    butyk ? To snad ne

    superkarma: 0 02.03.2005, 09:15:42

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa na téma: Zubní zdraví

Náš tip

Doporučujeme