Reklama

Unikátní polární výpravou přes mongolské zamrzlé jezero Chövsgöl překvapili nejen své kolegy, ale i tamní obyvatele. Polárník Václav Sůra a dokumentarista Petr Horký jsou totiž prvními Čechy a dost možná i prvními na světě, kdo tento pochod úspěšně završili. Oni ale nešli za rekordy, nýbrž za místními šamany…

Odkud a kam vedla vaše cesta?
Petr Horký: Pochodovali jsme od nejsevernějšího bodu severomongolského jezera Chövsgöl až po jeho nejjižnější bod. Jezero má vzdušnou čarou na délku 134 km a my jsme v souladu s naší plánovanou trasou ušli přibližně 150 km. Celá expedice trvala necelé tři týdny a samotný pochod nám zabral 8 dní. Jezero je necelých tisíc kilometrů od hlavního města Ulánbátaru.

polarnik8

Jak jde ale dohromady polárnická výprava a Mongolsko?
Petr Horký: S nápadem na pochod zrovna po tomto jezeře jsem přišel já. Když jsem to ale loni řekl svému polárnickému parťákovi Vaškovi poprvé, nestačil se divit, že by Mongolsko, které si, asi jako spousta jiných lidí, spojoval spíš s pouští Gobi a tedy spíš s vedry, mohlo nabídnout i důstojné mrazy. Během pochodu jsme si ale užili i třicetistupňových mrazů, které si nezadaly s polárními oblastmi. 

Vy už jste tam někdy předtím byl?
Petr Horký: V Mongolsku jsem byl natáčet už třikrát. A v roce 2008 jsem se v létě pohyboval právě v překrásné divoké oblasti jezera Chövsgöl. Tehdy jsem se setkal s Cátany, kočovnými chovateli sobů, a s významnou místní šamankou Ench Tujou. Celá zdejší oblast je opředená legendami. Například uprostřed jezera je ostrov, který místní označují za “šamanský”. Pokud tam člověk dorazí a dokonce tam i přespí, sny, které se mu budou zdát, se prý vyplní. Když jsem si pak navíc vyslechl, jak se zdejší krajina údajně promění, když udeří zima, měl jsem jasno. Sem bych se chtěl někdy vrátit na polární pochod! A ten správný moment nastal letos v únoru a březnu. 

polarnik6

Jaké tam tedy v tuto dobu panovalo počasí?
Václav Sůra: Pro zkušené polárníky, za které se již dovolujeme považovat, naprosto ideální. Led byl silný, bezpečný. Je sladkovodní - na rozdíl od toho na moři, po kterém jdete třeba na severní pól. Teploty tu v zimním období oscilují mezi -20 až -40°C . Zamrzlá hladina je brázděna četnými trhlinami a torosy (hromadami) ledových ker. To je také asi největší nebezpečí - pád do trhliny, respektive do vody. Viděli jsme cestou na sever i jeden „minibus“ napůl spadlý do vody, ale lidé stačili vyskákat ven.

Hrozilo i vám nějaké nebezpečí, krizová situace?
Petr Horký: Nevybavuje se mi žádná situace, kterou bych označil za krizi. Víte, přece jen se už polárničení věnujeme dlouhé roky. Vašek snad dvacet let a já si dopřávám potěšení z cest do mrazivých oblastí po svých posledních deset z pětadvaceti let svého cestování po celém světě.

polarnik1

Takže jste měli celou dobu jen příznivé počasí?
Petr Horký: V době našeho pochodu zasáhla Mongolsko i přímo jezero Chövsgöl bouře, jež přinesla přívaly sněhu, které pak působily kalamity i na silnicích. Ale když už se člověk v daných podmínkách několik dní pohybuje, pak toto zhoršení počasí nevnímá jako nic, co by nemělo jít překonat. Vítr nebyl tak silný, aby znemožňoval pochod, jen mlha kolem nás vytvořila tzv. bílou tmu, kdy člověk nevidí v žádném směru nic jiného, než jen souvislou bílou plochu. Znamenalo to pro nás jít tedy jen podle zaměřeného azimutu na buzole. 

mapa

Člověk na takovou cestu asi potřebuje spoustu vybavení…
Václav Sůra: Používáme léty ověřenou výstroj a výzbroj - spolupracujeme s mnoha firmami a výrobci. Myslím, že máme jedno z nejkvalitnějších dostupných vybavení na světě. Ale jsme velice sehraný tým a za tu dobu už máme i spousty svých „vychytávek“, které se ani nedají koupit, jsou pro nás na vyrobené na zakázku. Jaké, si ale necháváme pro sebe. Za zmínku ale rozhodně stojí třeba kvalitní oblečení Devold a Bergans nebo Klimatex, nezbytné pro nás jsou se také kvalitní čelovky Led Lenser, nebo multitooly na základní opravy od Lethermanu. A abychom měli kvalitní fotky, jsou potřeba i spolehlivé foťáky, které v těchto podmínkách neselžou. My spoléháme na Nikon.

Dobře, to je vybavení. Ale co zásoby? Vše si asi vezete s sebou…
Václav Sůra: Ano, od startu do cíle musíme být soběstační. Vše, co budeme potřebovat, máme ve svých saních - výstroj, výzbroj, prostředky nutné pro případnou záchranu, jídlo a hlavně palivo do vařiče - benzín. Bez něj jste v koncích - nerozehřejete si vodu z ledu a nemůžete se napít ani uvařit jídlo. V saních máme třeba i chirurgické šití - o přemrzlý led se můžete při pádu ošklivě pořezat. Letos byla váha našich saní na startu cca 60 kg - myšleno váha každých saní. Každý si totiž táhneme svoje.

polarnik9

Určitě jste na své cestě potkali i zajímavé lidi.
Václav Sůra: Těch setkání bylo mnoho. Ať již se zmiňovanou šamankou Ench Tujou, se řidičem, který nás vezl přes jezero, nebo třeba také s mongolskou rodinou, která žija v jurtě na jižním břehu, kde jsme po 8 dnech „slezli“ z jezera. Společné pro naše setkání bylo vždy to, že zprvu vůbec nechápali naše počínání - jít v zimě přes jezero. Ta rodina z jurty na jihu tam možná stojí v údivu dodnes. Zajímavé bylo také setkání na severu na začátku pochodu s anglickým „ultra“ běžcem a dobrodruhem Johnem Johnstonem. Chtěl přeběhnout jezero za dva dny, ale bouře ho „sfoukla“ z jezera na východní pobřeží do hor. Se zlomeným žebrem nakonec dorazil o den později do civilizace. Ale už je doma a v pořádku, psali jsme si e-mailem...

Tak vidíte, že to není tak bezpečné. Moc lidí sem asi nezavítá.
Petr Horký:  Mongolsko velice zřídka figuruje mezi destinacemi světových polárníků. Na to jsme narazili, když jsme sledovali, jak byli místní obyvatelé překvapeni naším počínáním a schopností přežít v daných podmínkách i během sněhové bouře. V té době byly v Mongolsku na tři dny zavřené silnice. Až podle jejich vzpomínek a informací od starosty vesnice Khatgal na jihu jezera i ředitele rezervace Chövsgöl jsme zjistili, že jsme rozhodně první Češi, kteří tento pochod úspěšně završili. A dost možná i první na světě, ale to budeme muset ještě prověřit. Nicméně chceme zdůraznit, že naši expedici nepovažujeme za nějaký jedinečný, historický výkon. Spíš se jedná o nádherný pochod ve výjimečně krásných, divokých podmínkách. Je tu unikátní divočina, neobydlené oblasti, málo známá lokalita. Unikátní je určitě i šamanská aureola, která celou oblast obestírá.

polarnik7

Proto měla vaše výprava podtitul „Jdeme potkat šamany“?
Petr Horký:  Ano, jak už jsem řekl, naším cílem nebylo dosahovat nějakých světových prvenství, ale spíš se setkat se silnou přírodou, usilovat o setkání s místními šamany a pokusit se o pochopení jejich vztahu k přírodě. Považují ji za hlavní sílu, kterou je třeba vzývat, ke které je třeba se modlit. Jak zajímavá paralela k tomu, co někteří lidé u nás zmiňují, když o sobě tvrdí, že nejsou věřící, ale že „věří spíš v přírodu”. Jsou tedy snad Češi víc šamanisté, než křesťani? Ale abychom si rozuměli, Vašek Sůra i já máme jasno v tom, že člověk nikdy nebude dost silný, aby čelil přírodě. Zjednodušeně řečeno - když se příroda „rozhodla“, potopila i Titanic. Pokud bychom i my na pochodu narazili na skutečně zlou bouři, sfoukne nás a ani si neškrtneme. V tomto můžeme mít sebevíc zkušeností a sebesilnější morál nebo sebejistotu. Člověk musí mít pořád na mysli, že to, že může v dané oblasti přežívat, je vždycky také výsledek štěstí a dobrých okolností. Když jsme se o tom bavili právě s místní šamankou Ench Tujou, mimo jiné nám řekla, že pokud je člověk v dobrém, vyváženém vztahu k přírodě, ona sama ho pak nezničí. Dá mu šanci žít. Tak snad zatím máme v sobě, Vašek i já, dost pokory a schopnosti respektovat přírodu, abychom směli na podobné cesty i nadále vyrážet a také se z nich vracet...  

polarniks

Čtěte také: