Penízky, penízky, penízky…. A maso!

Za osamostatnění jsem bojovala vždy intenzivně a téměř přez mrtvoly. Důvod nebyl v tom, koupit si cokoliv k čemu mi zabloudila mysl. Snad touha dokázat mým rodičům, že to dokážu navzdory tomu, že mi neustále opakovali, že to tak jednoduché není.

A tak se stalo. Bydlela jsem sama, chodila jsem do práce. Kupovala jsem kafe, čaj, toaletní papír, platila vodu, elektřinu, plyn a (k mému pozdějšímu zděšení nad nepříliš dobrým životním rozhodnutím) hypotéku.

Cítila jsem se jako vítěz  nade všemi. První měsíc a půl. Pak ovšem přišla první facka od kruté reality. Z oficiálního pracovního poměru se mi dostávalo financí sotva 50% při srovnání s tím, co jsem vydělávala po brigádách před ofiko nástupem. Při plném nasazení již ovšem brigády nebylo možné zvládat, a tak se v mém žaludku usadil kámen krutých rozměrů.

Inu usedla jsem jednoho krásného večera s papírem a tužkou a kalkulovacím přístrojem a jala se počítat. A zjistila jsem, že s mým (na tu dobu poměrně úspěšným) platem to prostě nevyjde. Resp. mi nezůstane na jídlo ani kačka a k mytí bych musela používat klasické mýdlo, které má poměrně dlouhou životnost. Moje konto chudlo závratnou rychlostí. Vrátila jsem se k brigádám. Při práci. A dále počítala a rozjela projekt: Jak přežít!

Prosit u rodičů o oběd nepřicházelo v úvahu, navzdory tomu, že jsem byla neustále zvaná. Neutuchající hrdost mě hnala kupředu jako oslíka mrkev.

Začala jsem plnit bojový plán. Peníze z práce + brigády po odpoledních a víkendech stačily na měsíční výdaje + základní (!) budget na jídlo. Od té doby nenávidím rohlík s taveňákem či pouze s různými typy margarínů.

Dovolenou jsem trávila v matičce Praze na různých brigádách (zástupy za dovolené – asistentky apod.), které mi k mému překvapení přinesly za dva týdny dvakrát tolik, co moje měsíční čistá gáže. A byly prašule na pračku, rychlovarnou konvici a ledničku.

Díky praxi z nadnárodních společností jsem ukořistila zajímavé pracovní místo. Brigády po večerech a o víkendech přestaly být nutností. Jediné, co mi doposud chybělo, byl můj vytoužený standart a to maso, maso, maso, víno a kvalitní sýry v neomezeném množství. (dovolená v Chorvatsku či Karibiku mi nic neříká). Jakkoliv to vyzní, přesně tohle je můj životní sen.

A tak směle pokračuji ve svém bojovém plánu. Za svůj profesní život jsem se 4x stěhovala, 5x jsem změnila zaměstnání a nadále se držím hesla – oslíku následuj svoji mrkev.

Ke splnění tématu článku: neutrácím za oblečení, za šperky, za dekorativní kosmetiku, za kadeřníka. Nechutné částky utrácím za maso - jídlo, alkohol, cigarety, auto, naftu.

Sstream03

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Tak takovou vůli a pracovitost nelze než obdivovat. A navíc položky, za které utrácíš, muži patrně velice ocení. Není nad společné koníčky. Simona

A co vy milé čtenářky? Za co nejraději utrácíte a co vám naopak za výdaje nestojí? Dokážete si vydělat, nebo žijete z ruky do úst? Na vaše názory, nápady, rady i úvahy se těšíme na adrese:

redakce@zena-in.cz

Reklama