Žiji v rozporu. Bydlím ve městě, pracuji ve městě, ale duší jsem venkovan a utíkám tam čím dál častěji.


Děkovala jsem tatínkovi, že mi rozmluvil veterinu, co kdyby mě přidělili k prasatům a celý den bych se brodila v páchnoucích s…kách. Taková představa mě opravdu nelákala. Tenkrát.


(soutěž 4 – tělo )


Dnes mám pocit, že si s městem nějak nerozumím. Ano, obdivuji památky, můžu jít za kulturou, město mi dává práci, děti tu chodí do školy, všechno mám u nosu, ale stejně se cítím nejlíp tam venku.
Já vím, teď si asi řeknete: „No,jo, fiflenko, vyzuješ lodičky, sedneš do káry, která tě vyklopí přímo u baráku, a tam si víkend hraješ na venkovanku. Ale zkus si tu zapadnout po pás sněhem, každý den, svátky nesvátky lítat s vidlema, bejt furt vod chlupů, smrdět hnojem, a když si chceš popovídat? Leda tak s němou tváří nebo prohodit pár slov s ženskýma v konzumu, který si stejně za rohem klepou na čelo. A veškerý kulturní vyžití najdeš v hospodě, na závodech dobrovolných hasičů nebo při výlovu tamního rybníka“.


Vydržela bych to? Neutíkala bych zase zpět s pocitem, že jsem úplně zblbla a zpustla a že ta náruč matky přírody není zas tak přívětivá, jak jsem si představovala? Kdybych tak měla možnost si to třeba na rok vyzkoušet.

Znám pár žen, které radikálně změnily způsob života. Příběh každé z nich je naprosto odlišný, i když důvod, proč opustily město, mají společný. Koně.

Vlaďka
: aktivní, pracovitá, energická, věk něco přes padesát. Odešla na vesnici kvůli manželovi a jeho lásce - koním. Koupili a zvelebili jihočeskou chalupu, pronajali maštal a pastviny. Bezmála deset let Vlaďka lítala mezi maštalí, králíkárnou, kozím chlívkem, soukromou bažantnicí a domácností.
Do toho manžel vážně onemocněl, takže přibyly dlouhé cesty do nemocnice a starost o ležícího pacienta.
Vždycky, když jsem za ní přijela, nevěřila jsem svým očím ani uším, co všechno dokáže jedna ženská zvládnout. Nikdy mě neodmítla s tím, že nemá čas, a její vitalitu jsem jí mohla jen závidět.
Před nedávnem její manžel zemřel. Zrušila veškeré hospodářství, koně darovala do dobrých rukou a vrátila se zpět do města. Dnes úspěšně podniká.
Nedávno jsme se sešly a ona mi překvapivě povídá: ,,Víš, co je mým snem? Mít malej ranč, plnej zvířat.“ Strašně mě to dojalo, myslela jsem, že je z venkova totálně vyléčená.

Anča: strašný dříč s rukama jako lopaty, celý život zasvětila dostihovým koním a kvůli nim se vzdala pohodlí Prahy. A to doslova a do písmene. S přítelem koupili starý hospodářský objekt. Kdysi to snad býval kravín, ale na tom nesejde. Část, ve které bydlí koně, je pochopitelně v lepším stavu než ta, kterou obývají oni. Zvířata jsou na prvním místě. Mnozí lidé by to viděli naopak.
S pěti koňmi, sedmi psy a kočkami, které rozlišují na domácí a stájové, tam žijí  něco málo přes rok. Nestěžují si, nemají to v povaze. Nevím, jestli bych dokázala být tak statečná.

 

(soutěž 12 – však)
 
Iveta: mladá, milá, introvertní, znám ji ze všech nejméně. Trochu jsem se k ní vnutila kvůli koním. Má se svým přítelem čtyři arabské klisny. Kvůli nim odešli z Prahy do drsného Podkrkonoší. Koupili pozemky, staví nový dům s výhledem do překrásné krajiny a romantické budoucnosti. Zatím bydlí v Semilech, ale do vánoc se chtějí nastěhovat.
Jak se vyplní jejich představa o žití na samotě v lůně přírody se už asi nedozvím. A neptejte se mě proč. To je zase na jiné téma...


Člověk je divný tvor, chce vždycky to, co nemá. Lidé z venkova hledají štěstí ve městech a lidé z měst zas utíkají na venkov v touze najít klid. Asi to tak má být.

Jak jste na tom vy, milé ženy-in?

Vzdaly byste se města?
Kvůli komu nebo čemu?
Nebo jste to už udělaly?
Litujete, nebo byste neměnily?
Jaké vidíte výhody a nevýhody venkova?
Nebo naopak?
Měnily byste venkov za město?
Proč?
Vyzkoušely jste obojí?
Porovnejte, doporučte nebo vymluvte a napište o tom na Ženu-in.

Nejzajímavější příspěvek získá knihu ,,Nebuďte obětí" - žijte svůj vlastní život od Vereny Kastové, z vydavatelství ERA.
Příspěvky s fotografiemi samozřejmě vítáme!

Reklama