Cestování

Cesta Thajskem - 2.díl

A tak jsem dorazila do Chang Rai. Po cestě autobusem jsem Australance vyložila své plány, a ta tedy věděla, že jsem více méně odkázaná na kamaráda, který na mne bude čekat. Nečekal.

Na autobusovém nádraží bylo liduprázdno a turisté se začali pomalu vytrácet. Nádraží vypadalo spíše jako zastávka - jen tak tak, že se tam náš autobus vešel. Jinak první dojem byl, že jsem zkrátka v nějaké vesnici, která není ničím zvláštní.

A tak mne Australanka pozvala na snídani. Očividně zde nebyla poprvé a vybrala jakýsi podnik pod bambusovou střechou, kde nebyl nikdo, ani obsluha. Usadila se a co si prý dám. Najednou kolem nás začali pobíhat dva thajci, kteří se vypotáceli zpoza nějakého přístřešku a ještě ospalí nám nabízeli kávu a ovoce. Neodmítla ani jedno a snažila jsem se potlačit nervozitu. Má společnice pracovala na tom uchovat mi dobrou náladu a navrhla, že se můžeme na zastávku vrátit, třeba se můj kamarád jen někde zdržel.

Měla pravdu a po setkání a představováni nám popřála hezkou cestu a bez dalšího slova se vytratila. Už jsem jí nikdy neviděla, ale patří jí můj velký dík. Někdy si myslím, že byla něco jako můj anděl strážný.

Ještě ten den jsme se s kamarádem rozhodli vypravit do horské vesnice, domorodého kmene Akha. Lidé tohoto kmene žijí také v sousední Barmě, Laosu a ve Vietnamu. Jejich prapůvodní krajinou je prý Mongolsko, odkud se přes Tibet dostali do těchto oblastí. Jejich celkový počet je asi 400 000, a z toho 60 000 žije právě na území Thajska. Je to mírumilovný národ, který se na první pohled liší svými pestrobarevnými kroji a čapkami. Nestojí o zařazení do takzvané civilizace a většina z nich nevlastní žádné doklady. Z toho jim plynnou četné problémy s úřady. Jen málokdy je lze vidět mimo území jejich vesnic a jako turisté je nejčastěji můžeme zahlédnout, jak prodávají své ručně vyrobené náramky, čepice a vyšívané dečky. Jsou pěstiteli opia, jehož užívání je pro ně v jejich horském prostředí a při jejich těžké práci samozřejmostí. Mají svůj vlastní jazyk, který ale nemá původní písemnou formu. Přežívá legenda, že na počátku všech věků, kdy začaly vznikat lidská pokolení a kmeny, byly rozdělovány jazyky a jejich písemné formy. Lidé kmene Akha dostali svůj jazyk napsaný na kusu bůvolí kůže. Na dlouhé cestě domů byli dlouho bez jídla a tak se rozhodli uvařit z této kůže polévku, čímž přišli o svůj psaný jazyk.

Nasedli jsme na otevřenou dodávku a nechali se vést stoupajícími silnicemi. Spolu s našimi batohy a dále se třemi Američankami nás naložili na korbu a už jsme si to šněrovali do hor. Po cestě jsem viděla koupající se slony, rýžová pole a bezpočet všelijakých příbytků. A zase nám všichni mávali a ,kromě těch obtloustlých Američanek, se všichni tvářili usměvavě. Cítila jsem se výborně.

Ve vesnici nás osobně přivítal jejich „papá“- něco jako starosta této vísky. Uvedl nás do jedné z chýší. Bylo to něco jako chatka, ale celá z bambusu, která se při poklepu celá zatřásla. Měla i malý balkónek a pod malým balkónkem velikou propast. Mne nezbylo než padnout na všechny čtyři a vpochodovat tak do našeho příbytku v nedůstojné poloze, jelikož se mi rozklepaly nohy. Ta únava a nadmořská výška udělaly své. Příbytek byl jen pro nás, ale přeci jen ... Na stropě a po stěnách se občas usídlili gekoni, což jsou takové malé a neškodné ještěrky. Ostatně, později jsem si všimla, že jsou všude, například jsme je často viděli přebíhat na stropech restaurací.

Takových chýší tam bylo více, papá je pronajímal dalším turistům. Spolu s námi zde byli ubytováni další lidé, většinou ze západní Evropy. S těmito jsem se scházeli večer na společné terase a rozmlouvali o tom odkud jsme a co máme v plánu. Mnozí z nich se ještě po Thajsku chystali jet do sousedního Laosu, Barmy či do Kambodže. Předávali jsme si zkušenosti a doporučovali si místa, která jsme již v minulosti navštívili a která stojí zato vidět. Američanky, které s námi přijely, druhý den již balily a prchaly. Bydlení v chýších se studenou sprchou na hliněné podlaze není zkrátka pro každého.
Stravovali jsme se v jejich kuchyni, která byla hned nad naší chýší. Když jsem tam nahlédla, viděla jsem otevřený oheň, na ohni kotlík a okolo kotlíku staré domorodé ženy. Přestala jsem myslet na základní hygienické předpisy a ochutnávala vše, co se nabízelo. Nejlevnější a neoblíbenější stravou se pro mne stala smažená rýže anebo smažené nudle. Trochu podobné pokrmům z čínských restaurací, ale řekla bych, že lepší.

Zajímavé bylo, že každá objednaná věc se zapisovala do jakýchsi knížek (každý turista měl svou, podepsanou) a zapisovali jsme si to sami. Panovala tam absolutní důvěra, nikoho ani nenapadlo tam něco „zapomenout“ napsat. Na konci pobytu vzal papá naší knížku a dlouho a pomocí kalkulačky vše sečetl. Většinou si nechal od nás pomoci, a tak za společných sil vznikla konečná suma. Umíte si tento systém představit u nás v Evropě?

Z vesnice Akha jsme se vypravovali na různé výlety. Pro začátek mne kamarád vláčel k blízkému vodopádu, ke kterému se ale muselo sem tam jít po úzkých můstcích, pod kterými byla někdy až desetimetrová propast. Tak jsem již osvědčeně padla na čtyři a štrádovala si to směrem na druhou stranu. Ještě, že mne při tom neviděli žádní domorodci, ty by se tím bavili alespoň týden.
Okolní příroda, kterou jsme se prodírali a již zmíněný vodopád se dá bohužel popsat jen velmi těžce. Všude, kam jsme se podívali, bylo vše sytě zelené. I když se tato místa již nedají nazvat nedotčenou krajinou, stále z nich máte ten pocit. Vodopád byl vysoký asi 10 metrů a my stáli přímo pod ním. Byl to jeden z nejmenších v okolí, ale na mne zapůsobil velkolepě. Dále jsme navštívila blízké slané prameny, zde jsme po cestě museli projít další vesnici, ve které se seběhly všechny přítomné děti, ukazovaly si na nás prstem a smály se. Tak jsme si jen zamávali ….

Ještě jeden zážitek odtud bych chtěla vyprávět. Jedno ráno jsem vstala dost brzy a byli vzhůru jen místní. Šla jsem poprosit o kávu, zapsala jí do knížky a usadila jsem se nedaleko nich. Z kuchyně vyšla stará žena, měla v ruce něco jako sekyrku a polínko. Přímo na hlinité cestě chtěla naštípat třísky a po druhém seknutí vytryskl z prašné země pramen! „Přeci se zde už nebudu ničemu divit“, pomyslela jsem si, ale toto bylo na mne moc. „Kde se proboha ta voda vzala?“ Začali se sbíhat děti a za velkého smíchu se sprchovaly a poskakovaly okolo. Pátrala jsem v jejich výrazech, zda je to všední záležitost, ale nezdálo se, že by z toho byli nějak vyvedení z míry. Najednou se ze stínů stromů vynořil papá s nějakým nářadím a odhalil tuto záhadu. V zemi vedlo jakési umělohmotné potrubí, zřejmě na zavlažování …

Asi po deseti dnech jsme se rozloučili a pokračovali v cestě ještě více na sever. Vydali jsme se tedy do nejsevernějšího města Mae Sai, za kterým je již jen přechod do Barmy. Přechodem je tu most, na kterém se čile obchoduje, a který mohou překračovat jen místní obyvatelé a samozřejmě domorodci, pro které žádné hranice neexistují. Cizinci jako my, při přechodu musí zaplatit a odevzdat pas! Z těchto důvodů jsme komunistickou Barmu nenavštívili.

Místo toho jsme byli shlédnout několik buddhistických klášterů, ve kterých jsme si museli obléknout dlouhé kalhoty nebo sukně. Nejen v nich jsme často zahlédli oranžově oděné mnichy se zcela oholenými hlavami. Ty jsem potkala i v jedné dodávce, která jezdila jako hromadné taxi. Když jsem nastupovala, začali všichni přítomní vstávat a různě měnit svá místa. Jak jsem se později dozvěděla, mnich nesmí sedět vedle ženy, a proto se všichni cestující bez jediného slova a zcela samozřejmě začali přesouvat z místa na místo.

Z Mae Sai to byl jen kousek na Golden Triangel (Zlatý trojúhelník). Zde byla po dlouhá léta velice frekventovaná stezka pašeráků opia z Laosu. Trojúhelník proto, že zde je místo kde se setkávají tři sousední země, Thajsko, Barma a Laos. Nachází se zde dokonce Opiové muzeum, kde se lze dopátrat vše o historii tohoto místa a také vše o užívání a výrobě opia. Trochu paradox v zemi, která má tak přísně tresty ohledně drog..

Z těchto míst se chystáme popojet jižním směrem, abychom navštívili město Chang Mai a dále se posunuli přes Bangkok k jihu. Konečně se dostaneme k moři do Thajského zálivu /navazujícím na Jihočínské moře/ z východní strany a později také uvidíme Andamanské moře ze strany západní.

Ale k tomu zase až příště …  

  
   
22.04.2003 - Zahraničí - autor: Jindřiška Kleknerová

Komentáře:

  1. avatar
    [2] Simba [*]

    Opět moc pěkně napsané.

    superkarma: 0 23.11.2003, 17:26:41

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Akce pro čtenářky: Velikonoční pečení a vaření s Globusem
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme