Reklama

Po dlouhé době bez dovolené, po těhotenství a kojení jsem byla pevně rozhodnuta vyjet k moři. Manžel nadšeně přitakával, a tak jsme i přes velké protesty tchýně vyrazili. Ta se totiž bála o naší roční dceru a snažila se na nás působit větami typu - „Vy jste se snad zbláznili, vždyť to pro ní bude akorát trápení.“
Netvrdím, že jsme byli zcela bez obav, ale nakonec jsme vybrali letecký zájezd na Krétu. Vše nasvědčovalo tomu, že bychom všichni tři mohli být spokojeni. Let měl trvat něco přes dvě hodiny.


Štěstím bylo, že jsme z Prahy odlétali v noci, a proto jsme mohli doufat, že dcera usne. Vybavila jsem se příručním batůžkem, kde bylo vše pro pohodlí miminka. Dudlíky, pití, oblíbené hračky, obrázkové knížky a polštářek. V letadle dcera zvědavě pokukovala po novém prostředí a po spolucestujících. Nezdálo se, že by jí to nějak vyvedlo z míry. Vyfasovali jsme dětský bezpečnostní pás, dceru jsem si posadila na klín a chystali jsme se vzlétnout. Této chvíle jsem se bála nejvíce, vzpomínajíc na  pichlavé bolesti v uších při mém prvním letu letadlem. Nespustila jsem z ní oči a neustále jsem ji pobízela k pití a polykání. Chtěla jsem tím pomoci při vyrovnávání tlaku, ale ona stejně pít nechtěla.
Poté jsem zjistila, že jsme už ve vzduchu a jediný, kdo s tím má problém, jsem já. Totiž, jak jsem se dívala stále dolů, na dceru na mém klíně, udělalo se mi zle od žaludku. Ale to není podstatné, příslušný pytlík jsem nakonec použít nemusela.
Dcera po chvilce usnula a my poklidně doletěli do Heraklionu. Zde jsme přesedli na autobus, ve kterém dcera pokračovala ve spaní, pro změnu na tatínkově břiše. Jeli jsme asi 40 km do městečka Bali. Katalog a cestovní kancelář slibovaly tiché prostředí, mírný písčitý přístup do moře a hezké procházky bývalou rybářskou vesnicí. Vše bylo dle představ a i náš vybraný penzion byl opravdu takový, jak se nám vybavoval již při výběru.
Byl na špičce jakéhosi poloostrůvku. My jsme měli krásný výhled na moře a zároveň jsme to nikam neměli daleko.
Když nás ubytovali v prvním patře a zapůjčili dětskou postýlku, věděla jsem, že mohu veškeré obavy pustit z hlavy a jen se snažit si první dovolenou s naší novopečenou rodinkou užít.

První ráno po probuzení nám chování a výraz naší dcerky jasně říkal, že jsme dobře udělali. Culila se na celé kolo a radostně přelézala z pokoje na balkon a nazpátek. (Chození bylo zatím jen za ruku.)

Před první vycházkou na slunci bych ráda uvedla pár rad. Pokud se vaše děti ještě vozí v kočárku, je nezbytné mít kočárek se stříškou, anebo zakoupit před cestou nastavitelný deštníček, který na kočárek připevníte. Dále je nutné koupit drahé dětské opalovací mléko s vysokým faktorem. Já jsem dceru mazala dvakrát až třikrát denně faktorem 30 a po návratu domů byla lehounce nahnědlá. Problém se spálením jsme nemuseli řešit ani jednou.

Důležité jsou také pokrývky hlavy. Nejvhodnější jsou podle mne kloboučky, které zakrývají částečně i obličej a krk dítěte. Osvědčila se mi také čapka s jakýmsi závojem, který zakrývá krk, část ramínek a zad. Určitě jste je už zahlédli, děti v nich připomínají arabskou část populace. Ale je dobré podotknout, že jestliže se chystáte do civilizované země, všechny výše uvedené nezbytnosti lze zakoupit na místě.

V zemích EU pravděpodobně uvidíte zcela stejné výrobky, které mají u vás v obchodě.
Poslední rada, která se mi zdá být užitečná, je ohledně dětské postýlky. Pokud byste neměli možnost zapůjčení na místě, je dobré si opatřit cestovní postýlku. Ta se totiž dá složit do tašky rozměrů přijatelných pro cestu letadlem i autem.
 

A vypravili jsme se na první vycházku k moři. Posadili jsme dceru do kočárku a jeli rovnou za nosem. Projeli jsme  městečkem k blízké pláži a ukázali dceři, co je to moře. Vešli jsme za ruku do mírných vln a museli jí držet, protože se řítila dál. Po první ochutnávce zjistila, že se bumbat nedá, vrhla se tedy na písek. Zde se batolila k její úplné spokojenosti. Přebírala kamínky, cákala ručkama a bohužel si taky strkala písek do pusy. Musím říci, že jsem si musela zvyknout na to, že je stále celá špinavá od písku a neustále jí musím oplachovat pusu. A dny krásně plynuly.
Každý den, bylo jich dohromady jedenáct, jsme hned ráno vyráželi k moři. Později jsme prozkoumávali i vzdálenější pláže a musím říci, že naše skryté obavy z cesty byly zcela pryč. Hlavně proto, že dcera byla usměvavá a daleko více spokojená, než doma. Zřejmě v tom také sehrál roli fakt, že jsme s manželem byli klidnější a věnovali se jí oba po celé dny. Vzhledem k přijatelným cenám jsme každý den obědvali či večeřeli v pobřežních restauracích, kde jsme ochutnávali řecké speciality. Většinou nám zapůjčili dětskou židličku, což bylo fajn, neb jsme se vždy všichni v klidu najedli.

Podnikali jsme i výlety do blízkých měst.
Po zapůjčení auta (i s dětskou sedačkou) jsme si prohlédli také hlavní město Heraklion, kde jsme pořídili nějaké nákupy. Navštívili jsme  prehistorické památky v okolí, a tak se dcera procházela na místech vybudovaných v dobách před naším letopočtem. Procházeli jsme se hodně, proto největším úspěchem naší cesty bylo, že se naše dcera naučila samostatně chodit. To tchýně koukala!

A tak: Nebojte se cestovat s malými dětmi. Jestliže jsou zcela zdravé a jen trochu společenské, není třeba se bát. Do věku dvou let si prý nejsou schopny nic zapamatovat. Ale pro vaši rodinku to bude hezký nový zážitek. A vy si ho pamatovat budete!

Zdravím vás a cestování zdar!

Pokud byste snad měli jakýkoli dotaz či připomínku k tomuto tématu, ráda vám odpovím.