Reklama

Odnaučený kuřák je horší než nekuřák, naprostý abstinent neodpustí ani deci vína a řidič/neřidič, který vlivem vnějších okolností přestal jezdit, tak ten je v roli spolujezdce někdy na zabití.

Cesta na chalupu aneb příběh řidičky a spolujezdce

„Zamkla jsi auto?“
Znejistím. Zamykám ho pravidelně, tak proč bych ho sakra právě teď nezamkla? Nicméně sejdu tři patra dolů a zase nahoru (celkem 220 schodů), abych se o tom přesvědčila. Samozřejmě je zamknuté.
Ona obava byla zapříčiněna materiálem na chalupu, který jsme před chvílí nanosili do kufru. Máme vyjet zhruba za hodinu.
„Hele, co kdyby s námi jeli kámoši, aspoň by na chalupě pomohli.“
Manželovi kámoši by pomohli kulové, akorát by brnkali na kytary a mně na nervy. K tomu by za den vypili veškerou zásobu piva, která nám dvěma vydrží na týden. Navíc by se do auta všichni „čtyři“ jmenovaní nevešli.
„Vešli,“ snaží se mě přesvědčit manžel. „Pája je malý.“
„Nevešli a nechci, aby teď jeli, nic bychom tam s nimi neudělali,“
trvám na svém.
Manžel protáhne obličej a postupně jednoho po druhém obvolává, že akce Z, kterou si už předem dávno domluvili, padá, že jedeme sami. Že totiž budeme opravdu pracovat.

auto

Sedáme do auta. Manžel už léta neřídí, má strach. Byl přímým účastníkem vážné dopravní nehody a od té doby se to v něm zaseklo. Řidičák má dávno propadlý, a ani po něm netouží. Nenutím ho, a ani se mu nedivím. Mám ráda řízení, nevadí mi to, jen kdyby nebyl manžel spolujezdcem na zabití.
„Máš dálniční známku?“
„Máme roční.“
„Nesvítí ti náhodou dálková světla?“
„Nesvítí, snad poznám světla, ne?“

Jsme teprve za rohem baráku.
„Ty, zastav, něco klepe.“.

Zastavím. V kufru klepalo nářadí, které vezeme na chalupu a které špatně zajistil.

Startuji podruhé.
„Máš zapnutá světla?“
„Mám.“
„Dej si pás!“
„Vím, ne? Teprve jsem dosedla.“

Vyjíždíme na Nuselák.
„Předjeď ho, prskoleta,“ rozčiluje se manžel, který je zvyklý, že jezdím rychle.
Už po tisící mu vysvětluji, že v okolí Nuseláku se smí jenom 50.
„To se z té Prahy potáhneme hodinu,“ odpoví

Hodina to není a my vjíždíme na dálnici. Hurá.
Zatímco já bych si ráda poslechla i nějaké zprávy o silničním provozu, manžel hned začíná vybírat CD. Jako první přichází na řadu Rolling Stones, to se ještě dá. Hudba i hlas postupně přitvrzují. Většinou přijedu na Moravu polohluchá, ale ještě že posloucháme stejný styl.

Jsme zhruba 30 km za Prahou.
„Sakra, co tady dělají ti týráci?“ rozčiluje se manžel.
„V pátek ještě můžou,“ odpovím mu s klidem a stojím při nich, protože vím, že jezdit týrákem není žádná legrace.
„Už si najeď do levého pruhu, pravý je rozbitý, za chvilku budeme mít tlumiče v pr…“
Najíždím do rychlejšího levého pruhu a poté se vracím zpět do pravého.
„Sakra, proč jsi v něm nezůstala?“
„Za mnou jede audina, na tu nemám. Řidič už mě vyblikával.“

„Aby se s těmi drahými auty neposr…., stejně si na ně nakradli, z normálních peněz na takové auto nemůžeš nikdy vydělat.“
Předjíždí nás BMW, které manžela rozdráždí ještě víc.

Zhruba v polovině cesty nás chytne silné krupobití, nejde vidět na krok. Snažím se zachovat klid, ale manželova nervozita a hrůza v očích tomu moc nepřidají. Najednou zničehonic řekne:
„Zastav, v tom nemůžeš jet!“
„Zastavit? A kde jako? Odpočívadlo nikde, přede mnou za mnou auta. Vždyť do nás vrazí!“
„Tak jo, ale zpomal.“

Jedu snad 20, když se nedívá, dám to na 50.
Naštěstí z bouřky brzy vyjíždíme a před námi už je sluníčko a suchá dálnice.
„To je hrozné, jak to slunko svítí do očí,“ brblá zase manžel.
„Pozpátku jet nemůžu,“ poznamenám a stahuju si okýnko, abych se nadýchala čerstvého vzduchu.
„Zavři to, je průvan.“
„Aha, rozčechrala bych ti tvoje dlouhé kudrny, co?“
„Jsi blbá. Ale nechoď, až tě bude bolet za krkem, nebo budeš mít zánět očních spojivek.“

Okýnko nechávám otevřené, ale v rychlosti 130 km ho nakonec sama přivřu.
Málem jím prolítnu, jak se leknu.
„Brzdi, brzdi, brzdi!“ křičí na mě, „nemůžeš dělat dvě věci naráz.“
„Já můžu dělat i pět věcí naráz. Už mě vážně nes…, nebo půjdeš pěšky.“

Sahám po láhvi s pitím, protože mám žízeň.
„Nechceš se napít radši, až někde zastavíme?“
„Ne, nechci, mám žízeň teď.“

Piju a koutkem oka pozoruji manželovu napřaženou ruku, sahající po láhvi, že už jako stačí.

Chvilku je klid. Na CD vychutnáváme baladu od Scorpions.
„Jééé,“ rozněžním se. „Pamatuješ? U této písničky jsme se poprvé milovali.“
„Nemysli na blbosti a věnuj se řízení,“
uzemní mě a místo něžné odpovědi vzápětí následuje:
„Máš dost nafty?“
„Mám.“
„Já bych řekl, že nemáš.“
„Mám!“

Vyjíždíme z dálnice na výpadovku.
Manžel si setře pot z čela. Konečně „má“ D1 za sebou.
Přijíždíme k chalupě a vynášíme věci.
„Zamkla jsi auto?“
„Nezamkla, jedu ještě pro něco k našim. Za chvilku jsem zpátky.“

Vychutnávám si cestu bez spolujezdce, ten božský klid, to ticho.
Na druhou stranu, na dálnici by mě ten klid a ticho, bez hluku a rozptýlení, mohl i ukolébat a zabít. Takhle jsem pořád ve střehu, co se bude dít.

Děkuji ti, miláčku, že vedle mě sedíš :-)

Čtěte také: